Až se ohlédnu za svým životem,chci vidět stopy

1. května 2011 v 15:37 | Toky Balboa |  Other
V.
Ladné kroky
Hrubý smích
Trny v rukou
Slzy z nich
Následují
Trpkou chuť
Sladké slzy
Buď jak buď
Touha duše
Bledá tvář
A nad hlavou
Svatozář
L.
Lehký úsměv
Žádný strach
Něžné ruce
Skoro vrah
Prázdné oči
Rudý sníh
Možná skončí
V dlaních mých
 

Just taste of reality.

24. října 2010 v 22:17 | Toky Balboa :D |  NeAnime Povídky
Název:Just taste of reality (Jen chuť reality)
Žánr:Úvaha,Prej depresivní :D
Song:Jamestown story//Forgotten
***
Ztrácím se v davu,
a s tebou v závěsu.
Cítím tu tíhu lidského bytí.

Je to jen pocit,slova obracející se v mé mysli,den co den.Mohu na ně nahlížet ze všech stran,ale stále necítím jejich pravý význam.Snad jen pokud je jím bolest.
Opravdu jsem to já kdo tohle píše,vážně se snažím definovat to co v sobě skrývám.Co tajím za úsměvy,zavřenými víčky a vyrovnaností v hlase?Za normálních okolností bych jen mávla rukou,nač takové nízké touhy,nač se pachtit za něčím,čeho nemohu dosáhnout.
Možná pro možnost,vidět v jeho očích radost ze života,z toho že je se mnou.Jak jsem bláhová..
Čím blíž ti jsem,tím méně sama sebe chápu,své reakce,bušící srdce a roztřesené dlaně.Vzal jsi mi mou jistotu a nic nedal na oplátku.Jen tobě bych byla schopná,tolerovat tolik věcí.Aroganci,chabé výmluvy a nikdy nekončící provokace.
Proboha,asi jsem se nakonec doopravdy zbláznila.Má mysl už dlouho není čistá a klidná.Všechno se v nekonečných spirálách stačí zpátky k tobě.Jakákoliv záminka mě donutí mluvit o našich zážitcích.Až mi to někdy připadá trapné,už nemohu nic skrývat.
Čím víc odhaluji své nitro,tím méně se cítím jistá v čemkoliv co dělám.
Chci být tou nejlepší,ne jen jednou z milionu.Tak řekni,jak?

Když požádáš pomohu,slepě tě následuji do záhuby.

Ve všem co řekneš,co napíšeš, hledám skryté významy.Pokouším se číst mezi řádky slova,která tam možná ani nejsou.Ale i pohasínající naděje,je stále nadějí.
Zhroutí se však v okamžik,kdy spatřím tvůj úsměv,zatímco jsi v obětí jiné dívky.Když pevně svíráš její dlaň,má se třese,když se její srdce rozbuší touhou,mé se zastaví bolestí.
Kolena se podlamují,slzy se derou přes přivřená víčka,svět najednou ztrácí své barvy.
Tma,nicota a tichý pláč.Stávají se mým denním chlebem.

Když se nakonec přece jenom přinutím,zbavit se neschopnosti žít.Uzavřu se do sebe.Nechci tě vidět tvou tvář,ostré řezané rysy a jemné rty,nemohu,protože vím,že by se vše vrátilo.A možná tentokrát,už bych to nesnesla.Tak odpusť mi že tě již nevyhledávám tak jako dříve.Že už neuslyšíš můj smích,ani nespatříš sžírající žárlivost v mých očích.Stále to cítím,avšak nedám to znát.Nepochopil jsi doteď,nepochopíš už nikdy.

A tak se pokouším zbavit minulosti,vzpomínek a nenaplněných tužeb.Stanu se tím,co ve mně lidé vidí. Odpoutám se od emocí.Konečně budu zase sama sebou.

How to save a life I.Part

27. dubna 2010 v 22:06 | Toky Balboa :D |  NeAnime Povídky
Název:How to save a life?(Jak zachránit život)
Podnázev kapitoly:Hero and Victim (Hrdina a oběť)
Žánr:Drama,11.9.2001,Romantika
Věnováno:Ziky..a Toyuš
Hudba:Rachel's song/Vangelis

11.září 2009

Dva velikáni bortící se k zemi.Obři padající si navzájem do náručí.V několika sekundách bylo vše pryč.Kusy těžkého kovu dopadající na chodník mezi stovky lidí,jež hledí vzhůru vstříc pohromě.Za všechny své činy teď budeme pykat.
Jako kostky domina se k nám,obyčejným smrtelníkům,řítí varování.
Zděšený křik,neutišitelný pláč,prosby a poslední modlitby.
Zdálo se mu,že slyší sirénu.Co když je to však jen zvuk v jeho hlavě.Hučení v prasklé lebce.Nemohl dýchat,plíce měl plné šedého prachu.Cítil obrovský tlak na hrudníku,kus železné traverzy ho přimáčkl k zemi.Slabý,nepatrný paprsek slunce se mezi troskami dostal až k němu,hřál mu chladnou tvář,jako teplá dlaň.Dotek něhy.Záchvěv života v torzu tragédie.
Svět není spravedlivý,ale takový,si ho lidé stvořily sami.I člověk,jež má své sny,fantazie touhy a plány může umřít.Stejně tak stvoření beze všeho,s poslední cigaretou ve rtech,s prázdnou peněženkou i hlavou.
Přeji si žít,přeji si znovu spatřit svou rodinu,své přátelé i nepřátelé.Chci cítit vůni spadaného listí na podzim,lehnout si mezi stébla trávy před naším domem,číst knihy a dotýkat se zažloutlých stran…nemohu odejít…ne teď!

Hero

Ze všech stran se proti němu tlačily davy.Nespočet zoufalých lidí,co se hnaly k sanitkám,v naději,že na jednom z lehátek najdou ty,kteří jsou jim nejdražší.Živé a nezraněné.S plamínkem života v očích.
Bože,dej mu sílu.Ať vytrvá.Ať neztrácí naději.
Když kráčel vstříc hrůze,mezi jeho chodidly se jako miniaturní spirály točil prach a vůně krve.
Odhodil několik kamenů a nahlédl do průrvy.Do tmy a nekonečné prázdnoty.
"Haló"jeho hlas v propasti rezonoval.Zazněl,hlasitý a vrtkavý jako špatně zahraný tón houslí.
Zdálo se mu že ze zdola zaslechl téměř nepatrný zvuk.Má povinnost okamžitě přivolat policii.Byl přece jenom dobrovolník.Policista na nucené "dovolené" .
Věděl,že dole někdo je.Že na něj čeká a potřebuje pomoc.
"Vydržte!"vykřikl ztěžka a zakašlal.Těžký vzduch mu vjel do plic jako dýka.
Rozběhl se k vozům jež zatarasily cestu.Lidé do něj vrážely a strkaly ho pryč od největší skupiny hasičů.
"Sakra pusťte mě!Je tam uvěznění člověk!"nikdo ho neposlouchal.Když se nakonec rozhlédl,stál na konci ulice.Před ním jen zbytky mrakodrapů,které už přes několik minut nedosahují až k nebi.Vytáhl vysílačku,co dostaly pro případ nouze.Dokázal svým bývalým kolegům neurčitě popsat,kde se asi nachází ten zraněný člověk.
"Končím"zahlásil nejistě.Vítr mu cuchal blonďaté vlasy.Cítil jak mu naráží do tváří jako přívalové vlny.Co mám teď dělat?
Udiveně sebou trhl když za sebou uslyšel duté prasknutí a slabý výkřik.

Victim

Z oči se mu řinuly slzy a smývaly špínu z líce.Kov mu při sesuvu rozdrtil dvě žebra a on přestával dýchat.Ani bolest už téměř necítil,natolik byla intenzivní.
Už ho netrap!
Snažil se pohnout prsty.Nemohl.Stejně tak zbytkem těla.
Na tváři se mu objevil smířený úsměv.
Měl jsem žít,dokud jsem mohl.Teď je již pozdě litovat nevyřčených slov,tužeb jež se nestaly skutečností a lásek,které se nenaplnily.Doufám,že tam nahoře na mne čeká něco lepšího.Pokud je tohle můj osud,musím ho přijmout.Veď mě.Ke světlu!
Slunce..nekonečná zář protínající temnotu.
Bledá dlaň dotýkající se pramínku jeho havraních kadeří.Čísi horký,uklidňující dech,vonící po vanilce.
Smrt je hezčí,než jsem si kdy myslel…
"Díky.."zašeptal vstříc jasu.

Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.
                                                                                                          Immanuel Kant
 


Rváčka II.Part

6. dubna 2010 v 16:58 | Toky Balboa :D |  NeAnime Povídky
Název:Rváčka
Žánr:Lidské drama
Upozornění:Mírně depresivní
Song:Akira Yamaoka/Room of angel
Ps:Tahle část je pro Naddi,protože jsem jí to slíbila :)


Doširoka otevřené oči hleděly přímo před sebe,do nekonečné temnoty a naslouchaly měkkým krokům,jež se ozývaly ze všech stran.Přesto,že neviděla přibližující se stěny,cítila na kůži chlad každého ze stovek kamenných kvádrů,jež tvořily její stále se zmenšující vězení.
Pak,jako by se najednou kdosi smiloval,místnost odhalil slábnoucí kužel žlutého světla.Nedokázala určit odkud záře přichází a na okamžik si přála aby se tma vrátila.Někdy je lepší nevidět,co na nás čeká.
Její kolena již nebyla schopna unést tíhu těla.Musela se zapřít o stěnu,ledovou jako tváře bledých,rozkládajících se mrtvol.Zachvěla se.
Po jejích bocích stály dva chlapci.Prazvláštně se kývaly ze strany na stranu a jejich oči se stáčely ke stropu.Neznala je,nevěděla kdo jsou a ani odkud přišli.Zda byly živí,či to byla jen torza lidí,ztracená v nekonečném vesmíru.Klopýtaly v bludných kruzích,znovu a znovu se pokoušely najít svou duši.
Naklonili bezvýrazné tváře na stranu a přinutili ji tak pohlédnout kupředu.
Jako by pročítala stránky bible.Její chodidlo spočívalo na jednom z tlejících kořenů zkroucené třešně.Nenesla již plody.Vyrůstala z pevné země jako mrakodrap.Tyčila se do výše stropu a své pokroucené větve obracela k peklu.
Cosi zaslechla.Zorničky se jí strachy zúžily.Cítila jak jí drkotají zuby,rty měla odkrvené,pálily jí jako čerstvě vycejchované značky na nedotčené kůži.
Z pod kůry se počali vynořovat stíny.Tiše syčely,snad jí bezeslovně sdělovaly svá poselství.
Věděla že musí kráčet dopředu.Vyjít vstříc potemnělé chodbě,jež vedla kamsi do neznáma.Do nicoty a beznaděje.Do života.
Nechala se vést,ať už to bylo kamkoliv,neměla na vybranou.Co může ztratit?

"Víš co člověk jako jediný může?Smát se a plakat.A víš co taky jako jediný ví?Že musí zemřít.Jako protijed mu byla dána představivost.Kámen je skutečný.Rostlina taky.Stejně i zvíře.Nevědí,že musí zemřít.Člověk to ví.Povznes se,duše.Leť!Nevzlykej ty legální vrahu."
Erich Maria Remarque

Říká se,že cesta do pekla,je dlážděna touhou po vědění.Ona chtěla znát celý svět.Toužila poznat,co pro ni osud nachystal.Jaké zkoušky je ještě nucena podstoupit.
Kráčela ruku v ruce s ďáblem.Či s bohem snad?
Cítila pod podrážkami bot stupínky schodů.Nahlédla přes zábradlí.Temnota,prázdno.
Rozhodla se sejít až dolů,spatřit co nikdo jiný.S jistotou jí vlastní se vydala na trať do neznáma..Netušila proč se vůbec pouští do tohoto rizika.
Když obrátila pohled ke svým dlaním,zdály se jí jiné.Kůže jako by s každým krokem stárla a uvadala.Vrásčitá, jako ruce člověka na konci života,jež sedává u oken a v jehož očích se odráží moudrost a zkušenosti.Rady,jež ostatní přehlížejí.
Šla dál,nezastavila se,nemohla,nechtěla..
Zapraskání skla.
Její tvář se rozpadala jako zrcadlo.Tříštila se o žulu,odrážela poslední kousky dívčiny existence.Vyděšené oči z podlahy pozorovaly zbytek sesouvajícího se těla.Jako vitrína po srážce s dlažební kostkou.Kdosi jí ukradl život.Lupič dechu.

Teď nám již zbývá,jen poslední sbohem dát.Ten kdo nemusí se ptát,vždy odejde první.

Kapky potu,slané a vlhké,ulpěly na popraskaných rtech.Pachuť strachu,spouštějící se hrdlem.Opravdový svět se kolem ní začal tvarovat a vybarvovat.Rozhlédla se,byl to jen sen..jen pouhý děsivý sen.Vyschlá ústa se zkřivily v unavený úsměv.Probudila se do nového dne.Byl stejný jako ten včerejší.
Za oknem se pod oparem smogu rýsovalo město.Se svými příběhy,tajemstvími a životy.S lidmi jež postávají na rozích a pokuřují, s právníky jež spěchají do soudních síní a s ní.Další osud,další tlukoucí srdce.
Pozorovala odraz v zrcadle,modřiny bledly a škrábance mizely.Za pár dní už bude dost zdravá na další zápas.
Z mysli se jí vynořil nápad.Mohla by začít studovat.Opravdovou střední školu.I když,změnilo by to něco?A vzaly by jí vůbec.S pomláceným obličejem a rozdrcenými klouby.
Zakroutila pozvolna hlavou.Prozatím ne,ale někdy v budoucnu,možná..kdo ví.
Tiše zívla a odešla do kuchyně.Teplo a vůně sálající z hrnečku s čajem jí dodala energii.Usrkla a spokojeně vydechla.Okamžik klidu,okamžik..za který není nutno bojovat.

Obrazy minulosti,fotografie smíchu.I ty mohou proměnit, laskavost v pýchu.

Poblikávající žárovka vrhala stíny na dívčinu bledou tvář.
"Máme pro tebe nabídku Blair.Je to něco většího než normálně.Samozřejmě také lépe placené"bylo jasné,že člověku,jemuž vemlouvavý hlas patřil šlo jen o výdělek.Ale ukažte mi někoho,kdo to vnímá jinak.
"Pustíte mě do arény?"věděla co to znamená.Chtějí se jí zbavit.Pošlou ji na smrt.
"Ne tak docela.Bude to něco jako hlavní boj.Jen ti nejlepší a za nejvyšší možnou cenu má milá.Pečlivě to zvaž.Ty peníze by se tobě a tvému otci hodily.To víš stejně dobře jako já."
"Můžete říct rovnou,že prostě jen chcete aby někdo nepřežil.Chcete vidět krev"věděla že se to stane,vyhrála už moc.
"My ne Blair,to lidé.Já a ty,jsme ti co jim to dopřávají."spiklenecky se pousmál. "Je to záslužná práce,bavíme obecenstvo a- "
"A ty si od ostatních necháváš rozbíjet hubu?To jste chtěl říci"zavrčela podrážděně.Věděla,že to co říká je pravda a že na to stejně kývne,ale co jí brání trochu ho podusit.
"Nebuď nevrlá."zamračil se a nakrčil husté obočí,vypadal spíš směšně než děsivě.Buclaté tvář si otíral hedvábným kapesníčkem.Potil se.V jeho úděsně přiléhavém obleku od Armaniho mu bylo horko. "Stejně ti nic jiného nezbývá."uhodil zatnutou pěstí s krátkými prsty - jež se podobaly buřtíkům- do stolu. "Už by jsi to měla vědět.Patříš do ulic,do ringů a arén!"vyjekl a trhl hlavou do předu.Připomínal jí obrovského krocana.
"A vy by jste se neměl tak zlobit."pousmála se "Aby vás netrefil šlak"
Zvedla se ze židle. "Ozvu se vám."zavrněla a vyšla ven.
Než se za ní zaklaply těžké dveře,slyšela křik a výhružky.To nebylo nic neobvyklého.Věděla že pan "Armani" je jen pes,který štěká ale nekouše.

Dreamer

7. března 2010 v 13:02 | - Sushi//Toky -
Každou minutou,každou vteřinou.Hledám odpovědi,snad jen jedinou.
Pátrám ve svém nitru a vím že to co vidím není.Pozoruji sama sebe z věže snění.
Já spatřila už mnoho zla,války a slz.A došlo mi,že vlastně nechci vidět skrz.
Skrz masky radosti,skrz masky štěstí.Vždyť ty nikdy nic dobrého nevěstí.
Proč jen se lidé,nepoučí z minulosti?Třeba by pak města nebyla plná absurdností.
Budu se muset smířit s tím,že změna netrvá vteřinu.Asi jsem stále snílkem v krajině stínů.


Rváčka... I.part

11. února 2010 v 18:58 | - Sushi//Toky - |  NeAnime Povídky
Název:Rváčka
Žánr:Lidské drama
Upozornění:Zatím jen mírně depresivní
Song:Lafee//Mitternacht
Ps:Tohle je to co už sem nějakou dobu připravovala,jen nebyl čas to dokončit,představuji vám novou povídku :) užijte si to :)
Vstaň!
Nedokázala se pohnout.Ztěžka se nadechla,ostrá bolest jí z boku vystřelovala do celého těla.V hlavě jí duněl smích tisíce beztvarých postav.Jejich přítomnost dívce ještě ubírala na odhodlání.Šklebily se na ni zpoza svých masek přívětivosti.Toužily po její krvi,z hlouby duše doufaly že budou u toho až zemře.Chtěly nasát vzduch prosycený utrpením.
Klouby na zatnutých pěstech jí zbělaly,napjala všechny svaly a za tichého zaskučení se vzepřela.Dlaní se opírala o zem a chrčivě oddechovala.
Napjetí v průvodu stvoření bez tváře zhoustlo.Zjevně nečekaly,že po tom všem se znovu zvedne.Projela jimi vlna vzrušení.
Kolena se jí stále třásla,ale již nepadla.V očích se jí zle zablýsklo.
Z nebe se spustily provazce deště,jako křišťálový pavouci po svých sítích slézaly až k nám,smrtelníkům.Shlížejí z temného nebe a pohrdavě se pohupují v pavučinách.Jsme jejich kořist a vždy jsme byly.Řídí nás a vedou stejně jako zkušení loutkaři své pouťové marionety.
Zkrvavená pěst narazila do bledé,třesoucí se čelisti.Jako by ten,kdo v tu chvíli rozdával rány ani nebyla ona.Zaslechla praskání kostí,ale žádná bolest se nedostavila.Nebyly to ty její.

Osude!
Vrať nám tu dívku z obrázku
Tu dívku z alba mého
Jež nežila jen na vlásku
Zastav hru na němého
Přec jí znáš,ta s duší na provázku!

V dlani svírala svou odměnu.Zelené papírky jež znamenají svět.Obzvláště pro ni.
Rozbité klouby na ruce měla převázané zažloutlým obvazem.Necítila bolest,všechno otupila radost z výhry.Euforie síly.
Vystoupala tři mramorové schody a pomalu otevřela,velké,dřevěné vstupní dveře.
Pach dezinfekce se podél nabělených stěn vznášel podobně jako mlhový opar za časného rána.Šustění bílých plášťů na zašedlých,omšelých kachličkách jí připomínalo noc otcovi nehody.Kroky mezi podzimním listím,skřípění pneumatik,otcův výkřik a kvičení policejní sirény.Ozvěny starých časů se jí do mozku zavrtávaly jako stříbrné kulky pytláků,skrytých v temnotě lesa.
Hleděla přes tabulku matného,špinavého skla na pohybující se zamlžené postavy za dveřmi.Bylo stokrát těžší,vejít a spatřit ty svědky tichého utrpení.Raději by šplhala po vysokých skalách,sjížděla rozbouřené řeky a stála tváří v tvář smrti,než naslouchat prosebným modlitbám,jimiž jako by celé sanatorium za ty roky nasáklo.
Vzpomínky.Střípky štěstí seskládané do mozaiky života.
Kužel nažloutlého světla z odhalených žárovek podbarvoval již tak jasně viditelné utrpení pacientů sedících v kolečkových křeslech.Zírajících do noci za okny.Jako by snad tam venku byl svět lepší.Měli své sny a touhy a nikdo se nepokoušel přivést je do reality.
Její kroky směřovali k malému bílému stolečku v rohu stísněně působící místnosti.Nikdo jako by si ji nevšímal.Pro raněné duše nebyl nikdo dost dobrý,ani bůh sestupující z nebes.
"Otče?"promluvila k zchátrale působícímu muži,jež se krčil ve vozíčku.Nečekala odpověď.I když by ráda věřila na zázraky.
Pohlédl na ni.Vodnatě modré oči si ji zkoumavě prohlíželi.A rty se zkřivili ve zvláštní,smířený úsměv.
"Neboj se,mám peníze na další měsíc.Hned je půjdu dát ošetřovateli a ty jen odpočívej ano?"Přisunula k němu po dřevěné desce igelitku s ovocem a několika balíčky sušenek.
"Jsou tam i tvé oblíbené"
Žádná slova díku,ani pokynutí.Jen mlčení jež tíží na srdci.Nezlobila se,nebylo to ani možné.
Vstala.Stiskla otcovu ledovou dlaň a s kajícně skloněnou hlavou odcházela.

Co může jeden druhému dát než trochu tepla? A co je víc?
Erich Maria Remarque

Vždy jsem přemýšlela,proč tohle vlastně dělám.Čím si otec zasloužil,že o něj tak pečuji.Možná tím,že on mě naučil vše co umím.Že díky němu dokážu bojovat za to co miluji.Vstát když už téměř nemám síly a jít hlavou proti zdi tak pevné,jako lidská víra v nejtěžších dobách.Neměla jsem sice dětství jako ostatní,ale naučila jsem se věci jež jsou mnohem důležitější.Díky nim ještě žijeme.Já a otec…

If you can't stand the way this place is,
Take your self to higher places

Prohlížela si svůj odraz v zamlženém zrcadle.Tmavě modrá modřina pod okem se pomalu ztrácela jako strach z prohry.Pootevřela okno v horním rohu koupelny a zapálila si cigaretu.Šediví kouř se v podivným spirálách vznášel až ke stropu.Její únavou zčervenalé oči zírali kamsi do prázdna.Pozorovala spáry mezi kachličkami,kapky vody stékající po zdi a vzduch ztěžklý tabákovými zplodinami.
Nevnímala realitu,ztrácela se kdesi za obzorem v místech kde se její rodiče drží za ruce,sedí na dřevěné verandě a ona si hraj na trávě se psem.Klasická představa šťastného života.Jiným připadá všední a nudná avšak pro ni to byl nedosažitelný cíl.
Pousmála se a típla cigaretu o umyvadlo.Kapičky vody ji uhasily téměř ihned,doutnající plamínek zčernal jako plíce 70tiletého kuřáka,jako duše vojáka v zákopu,inkoustem politý papír a oceán do něž se z havarujícího tankeru vylévá ropa.Vše je nám tak nepříjemně blízké a známe…

Nejdokonalejší video *_*

7. února 2010 v 10:35 | - Sushi//Toky - |  Naruto
Od Darkynky..ale fakt nemá konkurenci :)))))

G - Force :D Připadám si jako čivava paris Hiltonové xDD

10. října 2009 v 20:14 | - Sushi//Toky - |  About Me
Háá neska sem byla na G Force se Zuzou a váááášou :D
Podívejte se na nás na zjevy xDDD
***





Carpe Diem - Povídka druhá - 731

7. října 2009 v 18:33 | - Sushi//Toky - |  NeAnime Povídky
Název:731 -pochopíte během povídky :D
Žánr:Lidské drama,historické
Díly:I,
Doprovodný song:Skillet//Rebirthing
Ps:Abych pravdu řekla,tak v týhle povídce chci některým lidem otevřít oči..

***


Nikdy se domů nevracím tak úplně ráda.Je to jako by mě něco nakoplo do zadnice a hodilo zpátky do té nepříjemné,díky zataženým závěsům potemnělé a cigaretovým kouřem nasáklé reality.
Když jsem však dnes,otočila klíčem v zámku a připravovala se na nikotinový odér,nic se nedostavilo.Vlastně ne tak úplně nic.Byla to příjemná vůně teplé večeře,čerstvého vzduchu a domova.Hned mi bylo jasné co se stalo a na tváři se mi poprvé za měsíc,strávený v mém zatuchlém hnízdě,objevil úsměv.
Vrátil se..
Abych to upřesnila,Michael -člověk,který mi nikdy před příjezdem nezavolá a tím mě nepředstavitelně štve - je něco jako moje ženská část.Bohužel,je taky na chlapy,což je jediná jeho chyba.Ale kdykoliv mě navštíví,uvaří mi,uklidí,vypere a přísahám,že někdy mám pocit že i utřel prach.A tak se stane můj pelech zase na určitý -ne moc dlouhý,ale osvěžující - čas obyvatelným.
Nápadně velká blonďatá hlava na mě vykoukla zpoza rohu a jakmile se objevilo i tělo,měla jsem co dělat abych nepropukla v hlasitý řehot.Když jsem říkala,že je Michael gay,myslela sem to doslova,vím že jsou i chlapy,na kterých to ani nejde poznat,ale on je prostě..asi dívčí část celého mužského pokolení.
Snad to pochopíte,když vám naznačím,že na sobě měl v tu chvíli růžovou zástěru s nakreslenými,poměrně velkými,ženskými prsy.
"Flo!!"ozval se extrémně hlasitý jekot a proti mně se řítil narůžovělý obr.
Celé moje jméno je Flora,někteří vtipálci si myslí,jak moc je zábavné,když mi říkají Rama.Naučila jsem se to přecházet bez komentáře,ale že mi to trvalo.
"Taky tě ráda vidím.."zaskučela jsem přidušeně,když mě můj skoro dva metry vysoký,teplý kamarád,zbavil veškerého kyslíku v plicích jedním objetím.
Pak nastal jeho klasický vítací rituál.Chytil mě za obě tváře a pořádně zatahal.
"Zase si nějak pohubla"prohlásil znalecky. "To se musí okamžitě napravit,připravil jsem nám večeři a pak mi povíš všechny nové drby."Smířena se svým osudem,jsem přikývla a následovala ho do kuchyně.
Byla jsem si téměř jistá,že ráno byl dřez plný nádobí,na sporáku zůstaly zaschlé fleky od mého posledního pokusu o vaření a v lednici byly nanejvýš dvě láhve piva a hořčice.
Realita se však jak jsem spatřila,po Michaelově nájezdu razantně změnila.Ze stolu odklidil hromady časopisů a starých novin a přehledně je podle měsíce vydání srovnal na hromádku vedle televize.Papíry nahradily svíčky,láhev vína a dokonale vypadající večeře.
"Wow.."ocenila jsem to třemi písmeny,protože na víc jsem se jaksi nezmohla.
"Posaď se a jez,si hrozně bledá,jak dlouho jsi nejedla žádnou domácí stravu?"pozvednul obočí a napil se ze své sklenice do poloviny naplněné kvalitním,červeným vínem.
"Hm,já nevím.."zamumlala jsem s plnými ústy steaku. "Pokud nepočítám instantní nudle a to, co prodávají v obchodech a vydávají to za hamburgry tak od tvého posledního útoku na můj byt."
V očích měl upřímné zděšení. "Jak takhle můžeš vůbec žít?"
Pokrčila jsem rameny . "Stačí mi že přežívám Miki"ušklíbla jsem se trpce.
"To všechno kvůli té nové knize?"zamračil se s upřímnou zlostí.
"Nejde jen o tu knihu"pousmála jsem a odložila příbor,žaludek v naprosté extázi. "Pohltilo mě to a navíc když jí dopíšu,budu si pak moc udělat dlouhé prázdniny,které strávím někde mimo Brighton"
"Myslel jsem,že to tady máš ráda?"zašklebil se.
"To ano,ale jen do určité míry"rozpřáhla jsem ruce a vesele se zakřenila.
Povzdychnul si a vzal mi prázdný talíř.Zhluboka jsem si lokla nachové tekutiny ve sklenici a spokojeně se sesunula po židli.
"Tak o čem je ten tvůj zázrak tentokrát?"otázal se.Všimla jsem si už dávno,že k mým knihám nechová zrovna kladný vztah,ale zvykla jsem si.Přece jenom psychologická dramata a hororové romány nemusí mít rád každý ne?
Měla jsem podezření,že Michael by byl mnohem raději,kdybych psala kuchařky,což by vzhledem k mým schopnostem u sporáku,znamenalo naprostou katastrofu a hlavně to,že by mě zavřeli,po tom co by některý z odvážlivců,vyzkoušel jakýkoliv z "receptů".
"Říká ti něco Jednotká 731?"už předtím jsem znala odpověď.
"Ne"odtušil s kyselým výrazem,jako bych mu udělala,nějaký neslušný návrh.
"Je to název Japonské jednotky,která existovala před a během druhé světové války.Pod vedením "vědce" jménem Shiro Iishi prováděli na válečných zajatcích zvrácené pokusy pod rouškou vlastenectví.Většina obyvatelů dnešního Japonska,si dodnes vůbec nepřipouští,že by bylo něco takového možné.O těch všech zvěrstvech se vlastně lidstvo dozvědělo jen díky obrovský náhodě,když v tokijském antikvariátu objevily přesně popisující dokumenty a diagramy pokusů na lidech.
Dokonce je i několik jedinců,kteří to všechno přežily a tak můžou vyprávět i když není moc zájemců o jejich detailní popis.
Zajatci se ocitají v prostorách vězeňského táboru u města Charbinu.Iishiho program prý byl schválený Japonským ministerstvem války.Takže na všechno měli povolení i s potřebnými razítky z nejvyšších míst." Odmlčela jsem se,sledovala jsem Michaelův výraz,poprvé jsem v něm zaznamenala,že ho mé vyprávění opravdu zajímá,doslova mě hltal očima.A tak jsem se tedy nadechla a pokračovala.
"Jednoho muže,prý dovlekly na dvůr a po Ishiiho rozkazu,mu rozbili sekyrou lebku a vyjmuli z ní mozek jako takzvaný vzorek.Vojáci byly donucení označovat masakrované lidi jako "špalky".Nemluvě o tom,že jsou svědectví jistého armádního lékaře,který tvrdí,že měli příkaz přišít zajatci nohu,kterou před několika minutami uřízly jinému.Nezajímalo je že křičeli,po několika minutách ztratily vědomí.Musela to být obrovská muka,ta beznaděj a jistota smrti,já sama bych se zbláznila.."prozatím jsem skončila,nebylo to vše co jsem zjistila,ale na mého kamaráda to bylo až moc.
Pokoušel se to strávit,ale ne moc úspěšně.
Nervózně jsem si skousla spodní ret. "Jsi v pořádku?"
Na několik vteřin bylo ticho.Pak na mě zaostřil pár hnědých očí.
"Něco takového chceš zneužít pro to abys vydělala peníze?"obořil se na mě.
Povzdychla jsem,pro dobrotu na žebrotu.
"Ne,chci ukázat veřejnosti jak to doopravdy bylo"usadila jsem ho trochu zklamaným hlasem. "To bylo totiž vždycky to,co jsem měla v plánu,nacpat lidem před čumák,přesně to co se bojí,nebo odmítají vzít na vědomí.Nesnáším tu jejich lhostejnost,jak vše přejdou bez zastavení.Když na zemi leží člověk v bezvědomí,obejdou ho s představou,že je to jen opilec.Ale on není,třeba to byl jen mladý chlapec,kterého někdo okradl a zmlátil,nebo dostal epileptický záchvat,ale nikdo mu nepomůže,i kdyby prosil,v našem světe,v naší realitě,je odsouzený zemřít.."
Michael mlčel,cítila jsem tíživou atmosféru pochybení,jež se mezi námi vznášela jako neviditelná zeď.
"Nepodíváme se dneska na Zkrocenou horu?"vybafnul najednou,jako by se naše konverzace ani nekonala.
Pokrčily jsem rameny v tiché rezignaci.Takhle to skončilo vždycky,nedokázal se postavit pravdě tváří v tvář,miloval svět takový,jaký si ho ve svých snech stvořil.
Ale i přesto všechno,to byl můj jediný přítel..

Proč lhát,když stačí mluvit pravdu,aby ti nikdo neuvěřil.
Guy de Maupassant

Carpe diem - Povídka první - Memento Mori II.Part

16. září 2009 v 22:34 | - Sushi//Toky - |  NeAnime Povídky
Název:I.povídka ze souboru hororových povídek Carpe Diem - Memento Mori*Pamatuj na smrt*
Žánr:Horor,Násilí,Psycho
Díly:I,II
Doprovodný song:Elfen Lied Soundtrack/Jouzai
Ps:Huhu,fajné psycho xD Básnička na konci je moje vlastní dílko :D
***

Naprosté ticho,jež mne obklopovalo jako inkoustově černá temnota,narušovaly jen zvuky vln,tříštících se o skály a měnících se v záplavu diamantově třpytivých kapek.Jako bych je téměř slyšel dopadat na zaprášená okna,posetá šmouhami.

Ťuk…ťuk..

Na okamžik připomínaly naléhavé klepání na dveře,člověka,jež prosí o slitování a útěchu.
Jedním prstem jsem přejel potrhaný obal papírového nositele všech,mých již téměř zaniklých vzpomínek.Tlustá vrstva špíny,jež se za ta dlouhá léta na notesu usadila,jen jako by dosvědčovala,že je lepší,vše nechat tam kde to je a raději jít dál.Jenže pokušení bylo větší.Bylo zajímavé,pročítat si zpětně slova,jež sem do stránek vryl,tak silně že i po desetiletí,byly stále zřetelně čitelná a doslova z nich sálala zlost a zoufalství,jako ve dnech,kdy jsem vše psával.
Teď jsem byl se svou minulostí smířený a stejně tak z nejistou budoucností.Naučil jsem se brát věci tak jak přicházejí.Za tu lhostejnost cokoliv měnit,jsem mohl vděčit svému otci.Dobrá,to možná nebylo nejspravedlivější,ale měl na tom velký podíl.
Tichý povzdech protrhl noční klid jako naostřený nůž.
Posadil jsem se na zem a zády se opřel o studenou zeď.Prsty jsem přejížděl po dřevěné podlaze a rozčeřoval usazeninu,jako hladinu moře.
Skryl jsem oči pod ztěžklými oči a zaposlouchal se do zvuků jež vydával sám zchátralý maják.
Jako by dům pod tíhou vší té bolesti,kterou byly zdi protkány zasténal.Na střechu dopadaly dešťové kapky.

Buch…Buch…Buch…

Zní jako krev,krev jež stéká po zjizveném těle a tichými rytmickými údery naráží do zašedlých kachliček v naší koupelně.Karmín,jež si svou barvou označuje cestičku přes bledé dlaně.Vše zaniká v posledním nádechu.
Na hedvábně jemném zápěstí,bez stopy po tepu,zasychají poslední kapky smrti..
Modré oči svůj bezvýrazný pohled upírají kamsi vzhůru,jako by vzhlížely k bohu.
Tak moc toužila po klidu až se pro něj vzdala jediného,co jí doopravdy patřilo,svého života.Snad se jí konečně dostalo odpočinku,snad nás pozoruje a hlídá naše kroky.
Nebo,je možná tam kde jsme ji nechaly.Zakopaná vedle domu,vedle záhonu s hráškem.
Pamatuji si,že rty měla lehce pootevřená,když jí do nich napadala hlína,kterou otec přihazoval zrezivělou lopatou do provizorního hrobu.Snad chtěla ještě vyslovit slova omluvy,či poslední obvinění.Avšak otec ji umlčel,tak jako vždy.Ať byla živá či mrtvá.Ani svou smrtí si nezajistila svobodu.

Buch…Buch…Buch..

Možná,že to není její krev,možná je to ta má.Něco mi říká,že brzy zemřu.Proč ten zvláštní pocit?Proč se mi před očima míhají obrazy,mých vnitřností vyvržených na kamenné schodiště.Vidím nehybnou tvář s pohledem mrtvé kočky,pohozené v zelené popelnici společnosti OZO.
.....
Polil mě studený pot,stékal mi v drobných kapkách po spáncích.Ledové úponky strachu,se mi obmotávaly okolo srdce a já pociťoval úzkost tak skličující,že mě napadaly myšlenky toho nejhoršího kalibru.Moje mysl byla poblouzněna touhou po zabíjení.Chtěl jsem vidět umírat.Bylo to jako abstinenční příznaky,zvedal se mi žaludek,točila hlava a srdce bušilo,jako kostelní zvon.Nedokázal jsem se toho zbavit,zachvátila mě panika.Copak jsem se úplně pomátnul?Vzrušovalo mě pomyšlení na kaluže krve,mozek rozstříknutí po stěně,kosti vyrvané z kloubu a visící k zemi jako nehybné,purpurové pahýlky.
Jako bych ve svém nitru sváděl podivný boj.

Pověz mi,koho nenávidíš?Komu bys chtěl prohnat lebkou kulku?Či krev toužíš smývat ze svých dlaní?
Nikdo takový není,nejsem vrah!
Ale ano jsi.Vím jak moc chceš zabíjet.A je to naprosto pochopitelné.Ten pocit moci a nadvlády ti nikdo nesmí odepírat.
Sakra dej mi pokoj,takhle mluvit nesmíš!
A kdo mi v tom zabrání?Jsme jedno tělo,jedna temná duše plná zloby.Nech mě tě ovládat a pocítíš na vlastní kůži,tu radost ze smrti jiných.
Ne... ne... Bože můj,co se to děje?
Myslím,že se obracíš na špatnou stranu.
Kdo jsi?Proč se tohle děje?
Já jsem ty,copak to nechápeš?Jsi vyvolený,musíš zničit ty kdo ti ublížily.Ty bezvěrce.
Jsi blázen..
Nestarej se o cizí třísku,když sám máš trám
Drž hubu!Drž hubu! Drž hubu!
Prozatím...jednou..to budu já kdo vyhraje..a umlčí tak tvoje svědomí i pocit vinny...

Tělem mi zmítala křeč,měl jsem pocit,že se mi kdosi snaží vyrvat z břišní dutiny střeva.Zesláblýma rukama jsem se zapřel o podlahu a málem se zadusil zvratky,jež sem vydávil a které mi pozvolna stékaly po bradě.V ústech jsem cítil odpornou pachuť a do očí mi vhrkly slané slzy.
V bolestech jsem se svalil na zem,tričko nasáklé napůl stráveným obsahem žaludku.Nedokázal jsem se udržet v realitě,před očima se mi rozlila temnota,jako černá řeka a já se v ní pozvolna utápěl.Bezvědomí na sebe nenechalo dlouho čekat.

Tiše se smál,
Když nože si brousil.
Ó ano,šel z něj strach..
Každou noc sen se mu zdál,
V němž rodinu svou rdousil.
On miloval smrti pach..

Tiše se smál,
Když vraždu zakusil.
Avšak on nebyl vrah...


Kam dál