Únor 2009

IndeX Krve XI.Part

28. února 2009 v 19:38 | Tokynka.chan xD |  NeAnime Povídky
Tak tady to jee xD
další dílek xD
čí dál tím větši psychárna xDD
A neka poslední článek máme se segrou hororovej maratooon xD
bayik xD
**************

"Přijímám vaši nabídku"prohlásila jsem hrdě.Nebo jsem se o to aspoň pokoušela.Neměla jsem přesnou představu o tom co se teď stane.Jen jakýsi hrubý obrys budoucnosti se mi rýsoval v hlavě.A nebylo to zrovna americký sen.Cítila jsem obrovskou sílu,která okolo mě pulsovala v pravidelných stazích.Věděly že mně mají v kleci,ze které se jen tak nedostanu.Vstoupila jsem do ní sama a jediný způsob jak se osvobodit bude najít to po čem Bohové smrti tolik touží.Padlého anděla.Víc a zároveň méně než člověka.Bytost,jež mnění svět.Co se pak stane,až zemře.Neměla jsem ani ponětí jak vlastně takový anděl vypadá natož padlý.Potvora s býlími opelichanými křídli?Stále se ve vzduchu vznášela spousta nezodpovězených otázek a já mně v plánu získat na každou z nich odpověď.
Jako bych zaslechla spokojené zabručení.Víc podobné hlasu člověka než cokoliv jiného co jsem z nich doposud dostala.Pomalu jsem se otáčela ve středu místnosti a pohledem těkala z jednoho rohu do druhého.Ovládala mně nervozita.
"Dobře jsi udělala Deneris"oslovily mně pravým jménem a já jako vždy vytuhla."Dostaneš to co si zasloužíš"Z nějakého důvodu mně ta slova znepokojovala víc než pistole u ucha.Jasně jsem ucítila na tváři chladný dotyk.Jako by ho tvořila mlha,temná neprostupná, složená z utrpení a šílenství posedlých lidí.Ledovější než sama smrt.
"Ještě jedna otázka"dostala jsem ze sebe po vynaložená značné námahy"Co s tím mají společného ty vraždy Japonců"
"To už není tvá záležitost"odvětil dav hovořící v synkopách.
"Právě naopak"zavrtěla jsem hlavou."Jen jediné mně zajímá,když přijmu dar.Přestanou?"
Na dlouhý okamžik nastalo trapné ticho.
"Pokud splníš dohodu do posledního bodu,nebude nutné aby umíraly další"zašveholily temné síly kole mně.
"A ještě něco.Dozvím se proč to vraždění Asiatů vůbec začlo??"hlas se mi nervozitou roztřásl.
"Pokud vydržíš,dříve nebo později k tomu dojdeš sama.Jen jedno ti řekneme.My jsme toho příčinnou jen z části"
Přikývla jsem jako,že tomu rozumím a po pravdě tomu bylo právě naopak.Znovu ta mučivě ledová dlaň.Dotkla se mých očních víček.Problesklo mi hlavou jestli jsem vůbec udělala dobře,přece jenom není jediný důvod proč jim věřit.Způsoby kterými se zbavovali takzvaného zla nebyly zrovna nejlidštější. Spánkem mi projela ostrá bolest jako dýka.Cítila jsem jak mi pulzuje v mozku.Nebyl to zrovna příjemný pocit."Co to do ksakru???"zasyčela jsem a chytla se za hlavu.
"Přijímáš dar"všechno se zdálo být temnější než předtím,jejich hlas celá místnost ostatky ženy a stále nehybně ležící policista na zemi.Slyšela jsem sbor nadlidských bytosti šeptajících slova kterým nejsem schopná porozumět.Chtěla jsem vykřiknout ale v puse jsem mněla nepřirozeně sucho.Jen jsem čekala až to pomine.Bodání se rozšířilo po celém těle a mně se strachem sevřel žaludek.Tohle bylo na mně přece jenom moc.Za tak krátkou dobu jsem se od vyšetřování vcelku normálních sadistických vražd dostala k lovení andělů a komunikací s neurčitými bytostmi.O něčem takovém jsem nikdy ani nepřemýšlela,tehdy bych si řekla."Taková absurdita",ale teď?Na vlastní kůži jsem pocítila co všechno dovedou.A odporovat jejich nabídkám by byla hotová sebevražda.A natáhnout brka se mi ještě vážně nechtělo.Zatnula jsem ruce v pěst a klouby mi pod napnutou kůží zbělaly.
Nebyla to obyčejná bolest,něco jako by mně žralo zevnitř.Spořádalo mi to orgány, jediné co zbylo byla prázdnota,která zaplňovala mé srdce hlavu a myšlenky.Kousla jsem se do rtu, a po bradě mi stékaly kapičky krve.Pak to zmizelo a všechno se zdálo krásnější,ale těžší zároveň.Zvláštní pocit uvnitř mě rostl a já byl okamžik od okamžiku zmatenější.
"Vyskoušej to!" přikázaly mi ztemnělé hlasy a já je na slovo poslechla.Přešla jsem k muži ležícímu na podlaze a dotkla se jeho ramena.Před očima mi vybuchlo bílé světlo,nejdřív jsem nedokázala rozeznávat jednotlivé tvary všechno se okolo míhalo jako na horské dráze,tak nějak podobně se mi i zvedal žaludek.Pak se to ale zastavilo jako by někdo stopnul čas a já spatřila jeho tajemství.Takové,jež nikdo na světě kromě něj neměl znát.
Viděla jsem malého černovlasého chlapce mohlo mu být snad 7,který v ruce svíral policejní brokovnici namířenou do obličeje obrovskému svalnatému člověku ve vojenské uniformě.Jeho otec?Možná…
Klučík se třásl a ta horda svalů se stále přibližovala,sjela jsem pohledem na podlahu za mužem a spatřil rudou skvrnu.Táhla se přes celou místnost až k bledé mrtvolce ženy v rohu.Stěna byla ohozená sprškou karmínu.Vzhlédla jsem zpátky k vojákovy a spatřila v jeho rukách dlouhý nůž pokrytý dalším kvantem rudé tekutiny která po kapkách dopadala na zem.Už jsem to pochopila.Odporné rodinné tajemství se kterým musel žít.Dál jsem sledovala děj.Všechno se událo hrozně rychle a nežli jsem se stačila zorientovat dva broky z pušky se zaryli tyranskému otci rovnou do čela a vybělenou zeď za ním obarvila na tmavě šedo.Mazlavá mozková hmota se na ní přilepila jako žvýkačku a muž s udiveným výrazem spadnul mrtvý k zemi.Chlapec se rozplakal.Slané vodopády mu stékaly po tvářích a míchaly se s krví ,jež polívala dřevěnou zem.Poklekla jsem k němu a chtěla ho utěšit.Obejmout a zahnat noční můru,asi se ve mně probudil mateřský pud nebo nějaká podobná kravina.Přesně v tu chvíli všechno zmizelo.Chlapec, dvě nehybné mrtvoly jeho rodičů a já znova stála v podkroví obklíčena šílenou mocí.
"Prozřela jsi"otázaly se natěšeně bohové smrti.Mněla jsem pocit jako bych ve vzduch cítila pach spáleného peří.
"Dá se to tak říct"zašeptala jsem a věnovala soucitný pohled té trosce jehož minulost mi byla nedobrovolně odhalena.
"Dobrá tedy,cesta ven je volná,auto stojí na příjezdové cestě.Okamžitě se vydej splnit naši dohodu"oznámily mi a já věděla že jsou pryč.Jejich odporná a obtěžkávající přítomnost zmizela.Tma,která pohlcovala místnost se vytratila jako by ji někdo odsál a já se obrátila k východu.Co udělám teď? Pravděpodobně to co mi přikázaly nic jiného mi nezbývá.Ale jak najít něco co se naleznout pokoušely hromady lidí a nikomu se to nepovedlo.Kde začít?Tolik otázek….a žádná odpověď.Stála jsem na rozcestí života a bylo jen na mně kterou cestu si zvolím a kam se po ní vydám.Jestli do pekla nebo do ráje.Hlavně někde kde je teplo,klid a nemusím platit nájem.

Neeeew Sb xD

28. února 2009 v 18:51 | Tokynka.chan xD |  SB xD-Spřátelené Blogisky xD
Uaaa New SbišKo Madea Kaito.chan x)
Kwáásnej bloček x)
Diplom x)
For Me x)

If You Were Gay OHHC :D

28. února 2009 v 18:03 | Tokynka.chan xD |  Anime Videa *,*

Oznámko

28. února 2009 v 14:45 | Tokynka.chan xD |  About Me
Sate lidi x) Já thet mizím na chvilku tak cca.3 hodky a večer by mně přibít další dílek While ago..... :D už se mi to nece vypisovath xD a možná začnu s tema povídkama na přaní tak bye x)


:DDD Chudáček Tobi :D

28. února 2009 v 14:07 | Tokynka.chan xD |  Naruto

Plsím o Hlásek :D

28. února 2009 v 13:04 | Tokynka.chan xD |  About Me
V SoNaP jsem tam s Itachim :DDD

Néew SB Re!ko.chan x)+Já a ty od Re!ko.chan x)

28. února 2009 v 12:23 | Tokynka.chan xD |  SB xD-Spřátelené Blogisky xD
Keáááásnej bloček x) + pls hlásněte za mně v SonaPu :D Za Itachiho :D Tuu!Hlas
Heere!-je Re!čin bloček x) x)
Diplom
For Me x)
Hehe Já a Itachi xDD No upe fajně xD

IndeX Krve X.Part :)

27. února 2009 v 20:18 | Tokynka.chan xD |  NeAnime Povídky
Tady to jee po dlouhý době xDD
******





Když jsem konečně nabyla vědomí,celé tělo jsem mněla ztuhlé.Každičká část mně nepředstavitelným způsobem bolela,byla jsem ráda že se můžu aspoň trochu pohnout.Otočila jsem hlavu směrem ke stropu a otevřela oči.Po stěně nade mnou se plazila plíseň jako vinná réva.Všechno smrdělo zatuchlinou a vlhkostí,trochu mi to připomínalo Damianovu kancelář.Dokonce v rohu leželo i několik chcíplých krys.
"Že by hotel pro návštěvníky?"jízlivě jsem se zašklebila a opatrně se s vypětím všech sil posadila.Z každé strany mně v malém prostoru tak 5x10 metrů obklopovalo jen dřevo.Tvořilo stěny,podlahu strop i dveře.Dveře??
Po čtyřech jsem se k nim doplazila a divoce jimi zalomcovala.Možná až příliš silně,protože klika mi po útoku zůstala v ruce ale na druhou stranu nebytelně vypadající dubové dřevo odolávalo náporu mého vzteku vcelku statečně.Trochu se otřáslo a to bylo všechno.
Pomalu jsem sjela na podlahu a věnovala čas bádání nad tím co inteligentního udělám teď.Nebylo zrovna mnoho možností ze kterých bych si mněla šanci vybírat.Možná nebude od věci počkat až se sem někdo uráčí přijít, pak ho prostě a jednoduše zmlátím a vezmu roha.Někdo rozrazil dveře jen pár minutu na to.S pohrdáním ve tváři jsem na něj upřela pohled.Policista mi ho stejně, možná ještě mrazivěji oplatil a ne zrovna něžně mně vytáhnul na nohy.
"Co chceš"zavrčela jsem nabroušeným tonem nad kterým on jen vesele zakroutil hlavou.
"Budeš nám muset něco vysvětlit"opáčil klidně.
"To vy byste spíš mněly něco vysvětlovat mně"oponovala jsem dál"Pokud vím tak tomuhle se říká policejní brutalita"zazubila jsem se zlomyslně a spokojeně pozorovala jak jeho obličeji mnění barvy rychleji než je zdrávo."A navíc jsem taky policistka,což znamená že k trestu se přičte ještě napadení veřejného činitele"nahlas jsem přemítala nad následky,jež sebou jeho útok ponese.
Bylo jasně poznat,že mu docházejí nervy.Myslím že tohle je můj osobní rekord.Asi si to napíšu do deničku zauvažovala jsem si pro sebe zcela vážně a odrazila policistovu pěst,která by pravděpodobně po dotyku s mojí tváře udělala slušnou paseku.Obratně jsem se otočila na podpatku a zasadila mu patou tvrdou ránu do břicha.Zhroutil se v bolestné křeči k zemi a hlasitě nadával.
Hranou ruky jsem ho srazila tak silně,že zabořil hlavu do dřeva a už se ani nepokoušel se zvedat.Lépe řečeno nemohl.
V tu chvíli se dostavila další nečekaná návštěva a tak trošku mi překazila plány.Žena vyděšeně těkala pohledem z policista na mně a zase zpátky.
"Ty!Ty!"zavrčela a hlas se jí zlostí nepřirozeně třásl.
"Ano??"věnovala jsem jí andělský úsměv,nejlepší jaký jsem v téhle situaci byla schopná vytvořit.
"Za to co si mu provedla zaplatíš"vyštěkla na mně vztekle a z pouzdra na opasku vytáhla dýku.
Okradla jsem tu trosku muže ležící na zemi o pistoly a spěšně ji odjistila."Jistě,berete šeky??"
O krok ucouvla když v mým rukách spatřila bouchačku.Vyšla jsem jí tedy vstříc,z nějakého nepochopitelného důvodu jsem mněl chuť vystřelit jí mozek z hlavy.Něco uvnitř mysli mně k tomu divoce povzbuzovalo správně mířenými slovy a já se musely vážně přemáhat abych neudělala přesně to co chce.Možná chtějí.
"Udělej to…"šeptaly hlasy jejichž zvuk si mně postupně podmaňovaly,ten ton byl příliš krásny na to aby byl lidský.Harmonie v něm byly naprosto vyrovnané,bylo to jako poslouchat hlas andělů.Ani nevíte jak je těžké něčemu takovému vzdorovat,je to jako jít hlavou proti zdi.Cítíte mravenčení po celém těle a každou část vaší kůže polívá studený pot způsobený pokusy o sebeovládání.Zbraň se mi v dlani třásla jakoby nějakým způsobem začala dýchat a na okamžik jsem mněla pocit,že pulzuje životem,jež ji neznámé síly na okamžik vdechly.
Když jsem odmítala zbavit se té ženy po své vlastní vůli,postaraly se o to sami.Podle mého mínění ježíšci smrti.I kdy bůh-možná ďábel- ví s čím to tu právě bojuju.Třeba zase nějaké nové zrůdy.Žena najednou vykřikla a vyděšeně vytřeštila oči před sebe.Pomalu sjela na tvrdé dřevo a nepřestávala tupě civět do zdi.Nechápavě jsem to všechno pozorovala do té doby než její tělo vzplanulo.Byla jako živá hranice.Kůže se jí z tváře pomalu odloupávala až na bílou lepku a zbytek pokožky se jí škvařil jako vajíčko na pánvi a tak nějak podobně i syčel.Světlo bylo tak jasné a oslepující až to bolelo do očí.Sklepem,nebo kde sem to vlastně byla se nesl odér spáleného masa a musela jsem uznat,že to zrovna nevoní jako kuřecí stehýnka,leda tak několik let prošlá.Její křik mi trhal ušní bubínky.Srdceryvný a plný bolesti.Natáhla ke mně napůl připečenou dlaň a zničeně zaskučela.Dala jsem si ruku před pusu a ačkoliv jsem jí chtěla pomoct věděla jsem že nemohu,trhla jsem sebou a odstoupila od ní.Její modré oči v sobě jako by nesly známky zklamání.I kdybych se sebevíc snažil,nezachránila bych ji spíš bych skončil jako ona.Odvrátila jsem se od záře plamene a tiše zpytovala svědomí.Její jekot jsem registrovala ještě dlouho.Každou minutou to bylo horší a najednou ticho.Věděla jsem že je konec ale neměla jsem odvahu otočit se.
"Jsi spokojená??"hlas sboru byl temný a mučil duši jako nehet tažený přes srdce.
"Ne to vážně nejsem"otočila jsem se tváří zpátky do místnosti"Proč zabíjíte každého kdo se se mnou setká"Otázala jsem se napruženě.
"Odstraňujeme zlo z tohoto světa"zarecitovaly další část své dobře nacvičené básně o rovnováze.Snažily se mi vecpat svůj názor do hlavy.
"Jo tahle ženská"letmo jsem cukla hlavou k tomu na zemi co připomínalo spálenou topinku"Ona byla hotovej antikrist"zasyčela jsem skrze zatnuté zuby.
"Zlo plodí zlo i to v malé míře může zapříčinit apokalypsu"tahle odpověď mně ani zdaleka neuspokojila.
"Jste jen sebranka božích psů a to ještě špatně vychovaných" neodpověděly.Kupodivu.Za to nakously nové téma.
"Musíš najít Padlého Anděla"zakřepčily mi do ucha a jí div nevyskočil z kůže.
"A to proč"zašklebila jsem se.
"Jinak zemřeš"teď bylo v jejich skoro zpěvu znát pobavení.
Sklonila jsem hlavu a rozhodla se smlouvat"Co z toho budete mít vy? A co já?"
"My??"hlasitý,teď už naprosto jasný a sebejistý smích mně docela štval,valil se na mně z každé strany jako mlha,jež nepředpovídá nic dobrého."Musíme ho zničit.Je to nestabilní stvoření,Padlý anděl je mimo náš materiální svět.Je to zcela nezávislá bytost,ani na straně dobra ani na straně zla.A proto je nutné ho zničit."vzduch v místnosti se zdál být nehybný napjatou atmosférou."A ty? Dostaneš dar."
"Dar???"zašeptala jsem s neskrývanou zvědavostí v hlase.
"Ano.Když se dotkneš,nějakého živého člověka uvidíš jeho minulost.Dokážeš tak nalézt jeho slabé stránky a za pomoci tohoto bude pro tebe snadnější pátrání po to co chceme."Po tváři se mi rozlil hřejivý úsměv.Ale několika slovy ho ty tajemné síly utnuly"Pokud však nedostojíš naší dohodě,bude pro tebe tvé nadání jako železná koule na noze.Kdykoliv ho použiješ vybere si to daň na tvé psychice a my podle signálu budeme schopni si tě najít a splatit účty"
Naprázdno jsem polkla.Naplno mi to docvaklo.Jsem v pasti.Pokud odmítnu,zemřu pokud příjmu ponesu těžké břímě a když zklamu nedlouho na to budu čichat ke kytičkám zespoda.Budu schopná přijmout to co mi nabízí nebo raději zemřu na místě.Myslím že nemám na vybranou.Hrdě jsem zvedla hlavu a připravila se na následky svých slov.Nebo jsem se o to aspoň pokusila.


2 Neew Sbé x)+ Diplík Od Kizinky :)

27. února 2009 v 17:15 | Tokynka.chan xD |  SB xD-Spřátelené Blogisky xD
tak nejdříve *Nia.chan* :)
Hezu bloček :D co se stačila pobrath tak magor do Gaary :D
*** A najdete ji Tuu x*
Diplom
***
For Me x)
A the Second Sbé je Misa.chan x)
Náádhernej blooček x)
Stojí za to a je Here!! x)
***
diplom
***
For me x)
Diplom Za bleskajdu x)

2.Kolo SoNp :)

27. února 2009 v 13:21 | Tokynka.chan xD |  Shounen ai povídky
Ahuuj x) Jen malaá zprávička jsem ve 2Kole SonP :)
S povídkou Thanks For Death x) Tak jestli ste jí četli tak pokud se vám líbial mužete za mně hasnouth nebo si přečtěte i ostatní a rozhodněte podle sebe x)
Za každý hlásek se vděčná bye x) Tuuu *Anketa je upe dole x)*

Blind..Love..IV.Last Part x)

26. února 2009 v 22:57 | Tokynka.chan xD |  Shounen ai povídky
Tady to je x)
Poslední částh x)
*********
z7e870dc9.jpg deisaso image by demondog267

"Už by se mněl probudit"
"Ano, každou chvíli"
Hlasy v Deidarově hlavě,jakoby zněly z velké dálky.Nejasně až tupě. Tiše zaskučel a pomalu otevřel oči.Sluneční paprsky ho oslnily a on byl nucen dát si dlaň před tvář.Udiveně zamrkal když si uvědomil že vidí.Dokáže rozeznávat postavy,všechno je zahlceno světlem a temnota která ho dřív obklopovala byla v nedohlednu.
"Co to ksakru…?Já vidím"zakoktal a upřel pohled na dvě postavy v bílých pláštích stojící nad ním.
"Operace byla úspěšná"přikývnul doktor a bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení společně s druhým mužem vyšli z pokoje páchnoucího silným odérem dezinfekce.Blonďáček se rychle postavil a rozhlédnul se po místnosti.Kde je Sasori??Přece slíbil,že s ním zůstane a jak to,že má vlastně vůbec zpátky své oči.Určitě se mu to jen nezdálo,to není možné.Tohle by nemohla být ani jeho nejdivočejší fantazie.Jeho bosé nohy vydávaly klapavý zvuk při dotecích s bělostnými kachličkami,když nejistě přecházel do druhé části pokoje k zrcadlu.Jakmile spatřil svůj odraz vyděsil se.Mněl sice oči,ale né své!Byly temně rudé,jako krev,jako smyslné rty které miloval jako srdce toho kdo mu je z lásky daroval."To není pravda…Nemůže"ústa se mu zkřivila v bolestný úšklebek."To jsi neudělal!"zakřičel a v hlase byla znát hysterie.Ustoupil o několik kroků vzad a narazil do zdi.Jeho prsty vyklepávaly do stěny hlasité staccato.Třásl se jako osika,pořád mu hlavě duněla dvě slova."Sasoriho oči..Sasoriho oči…"
"Co když je mrtvý??!"vyslovil své obavy nahlas a už nedokázal zadržet slzy,které se draly do karmínových darů v jeho dřív prázdných očních důlcích.Rozběhl se pryč,pryč z pokoje z budovy.Vydal se hledat člověka který mu mněl co vysvětlovat a zároveň mu musel poděkovat,pokud je to opravdu tak jak myslí.Poděkovat za nový život,ale co Sasori,co jeho budoucnost.Vzdal se jí kvůli němu to je tak hloupé a nepromyšlené.Mněl trochu představu kde ho asi najde.To místo dokázal najít jen podle vůně.Vůně čerstvého sněhu a kořeněné kolínské.Spatřil Sasoriho přesně tam kde čekal,seděl na lavičce a před jeho tváří zapadalo slunce.Tiše přešel před něj a pod jeho neobutými chodidly lehce zakřupal sníh.
Sasoriho tvář obepínala tlustá vrstva látkových obvazů,které zakrývaly zející rány po jeho rozhodnutí.Cítil něčí přítomnost,vůni rozkvétající třešně…
"Potřebujete něco pane?"zašeptal tak lhostejně jak mu to jen emoce dovolily"Pokud ne,můžete odejít?Nevidím přes vás"zaironizoval a trpce se pousmál.
Nepoznal mně?!Hrknulo v Deidarovy.Jeho nejhorší představy se naplňovaly jedna po druhé a celá naděje na štěstí se hroutila jako domeček z karet při zafoukání vánku.S jeho vlasy si pohrával neposedný ledový vítr,nebyl schopen se pohnout.Vážně je to tak jak to vypadá?Zapomněl již na něj,na věci které společně zažily na šťastné chvíle,na noci v horkém obětí?A co polibky a city?Všechno je pryč?Jak-Jak jen je to možné?Byla cena kterou zaplatil za jeho uzdravení až natolik vysoká?
Zatnul ruce v pěst tak silně až mu klouby pod napnutou kůží zbělaly.Pokud opravdu zapomněl tak mu osvěží paměť.
S paličatým výrazem v obličeji se Deidara usadil vedle něj na lavičku a pevně stisknul v rukou rudovláskovu dlaň.Příjemně hřála a vyloudila nervózní úsměv jak na Sasoriho tak i na blonďáčkových rtech.Rudovlásek se ho snažil zakrýt tím,že se napůl odvrátil a trhnul sebou.
"Nebe je rudé,jako moje ústa pamatuješ?"zašeptal Deidara"Uprostřed bělostných obláčků,které obklopuje karmínová záře jasné svítí slunce.Pomalu se schovává za mraky jako by se ukládalo ke spánku.Všechno je takové temnější,ale o to krásnější člověk by nejraději…"
"Co z života se mnou budeš mít?"přerušil ho náhle posmutnělým tonem Sasori.
"Radost…štěstí..a lásku"odvětil prostě blonďáček a přes tvář mu přeběhl letmý úsměv.
"Se starým slepcem?"zamumlal na odpor.
"Ne!"zavrtěl rychle hlavou"S člověkem,kterého nadevše miluji"Deidara uchopil do dlaní rudovláskovu tvář a se smutným výrazem na něj koukal.Viděl co způsobil.Prázdnotu v jeho výrazu nemohl vyvážit ničím.Snad jen tím,že se pokusí ho udělat šťastným,nehledě na to jestli vidí nebo ne.
Sasori cítil teplý dech na svém obličeji a srdce se mu divoce rozbušilo.
"Nejsem si jistý,že tohle rozhodnutí bude správné..budeš muset žít s člověkem,který se bez pomoci ani nenají"povzdychnul si.
"Ale já jsem si naprosto jist,že tohle je to co chci.Ty jsi to co chci a přesně vím co dělám.Došlo mi co bude"oponoval Deidara
"A co bude??"
"Krásný život.Já a ty."zazubil se a přitisknul své rty k Sasoriho v nejkrásnějším polibku v životě.Byl plný vášně a smyslnosti.Touhy způsobené odloučením a bolestí,kterou si oba zakusily.Blonďáček přenesl svou váhu na rudovlasého muže a zakřenil se.Cítil se příjemně a kupodivu celé jeho tělo bylo v plamenech.Přes řádnou zimu,která je obklopovala mu bylo horko.Sasori dopadnul na lavičku a dřevo pod ním zavrzalo.Vesele se pousmál.
"Už chápu proč tě miluju"zašeptal a po paměti naleznul blonďáčkovu bradu.Přitáhl si k tváři a políbil ho.Nemohl se nabažit chuti rudých rtů.Všechno bylo tak krásné i přes to že byl slepý.Že budoucnost není moc perspektivní.Cítil,že mezi nimi je poutu,které žádná tragedie nezlomí.Taková,jež tam bude stále.Opravdu stačí jen jediný pohled aby se člověk zamiloval a někdy ani celý život aby zapomněl.Už to pochopil.I když mněl v plánu nechat Deidaru jít,nebylo by to lepší ani pro jednoho z nich.Láska je spojila a to navěky.Budou spolu dokud nezemřou a pak,v pekle nebo v nebi se znovu potkají.Chytí se za ruce a společně budou kráčet jejich cestou.Cestou života a smrti….

2 New Sbečka x)

26. února 2009 v 20:15 | Tokynka.chan xD |  SB xD-Spřátelené Blogisky xD
První je Reiko-chan x)
Nááádherenj bloček x)
A kawai povídky x)
Stojí za to x)
Diploom x)
***
And For meeee:
A druhé Kioko.chan x¨)
Taky upeee kawai blogiseQ x)
Diplom
***

Neew Sb x)

26. února 2009 v 18:00 | Tokynka.chan xD |  SB xD-Spřátelené Blogisky xD
Adushka.chan x)
Upeeee kawai bloog x)
Nááádherenj design xD
***
Diplom
***

For me x)

Yuchuaa :D

26. února 2009 v 16:16 | Tokynka.chan xD |  About Me
Tak mám udělaných všech devet diplomku za bleskovky xD
No a myslíte žhe míth design ze hry silent hill je velká magořina? :DD

Diplomky xD a Gome nechtěně sem článek s bleskajdou smazala -_-
Adushka.chan x)
Akiyuu.chan x)
BobíseQ x)
Deny.chan x)
Kaira-kun x)
Kitsune.chan x)
Paige.chan x)
Suzu.chan x)
Yuki.chan x)

Píseň zraněného srdce...

25. února 2009 v 20:20 | Tokynka.chan xD |  NeAnime Povídky
Potřebuju tě,tak jako květina potřebuje vodu.Jako člověk potřebuje vzduch.Si to co já dýchám,co piju,jsi celý můj život.Tak proč odcházíš?Proč se vzdáváš našeho štěstí jako by pro tebe nic neznamenalo.Každý má srdce i ty!Neber mi naději,prosím…
Bojím se,že už nikdy nespatřím tvůj usměv,že v životě už neucítím tvou vůni která mi nehledě na situaci dala jistotu a pocit bezpečí.I když byl můj život v ohrožení s tebou jsem se cítila hřejivý pocit v srdci.Tolikrát jsem ti řekla,že o tebe nechci přijít tak proč?Proč si mně tu nechal stát samotnou v tom všem co se děje.Je ti vážně jedno co cítím.Jestli ano,tak proč jsi to neřekl dřív,mohl jsi mně ranit hned,možná by mně teď srdce nebolelo tolik.Možná bych byla tohle všechno schopná přežít a jít dál.Vzdát se minulosti,vzpomínek a tlukotu srdce.Tvého srdce,tvých rtů pohledu do černých očí.Vždycky byly tak chladné,ale občas jsem si byla naprosto jistá,že jsem v nich spatřila záblesk radosti.Byl to vážně jen klam?Všechno byla jen fantazie?To co jsi mi kdy řekl?To co jsi udělal?Byla to jen hra?Hra osudu s životy lidí?Nechal jsi sebou manipulovat?
Mrzí mně to,bolí mně že jsi podlehl.Podlehl názoru lidí,takových na kterých ti v podstatě vůbec nezáleželo.Prostě to pro tebe bylo asi jen nevýhodné a hledal jsi způsob jakým se mně zbavit.Chápu to.Ne vlastně ne!Copak nechápeš co jsi provedl?Že jsi byl to nejcennější co jsem mněla,tebe jsem si vážila víc než sama sebe.Pravděpodobně jsi to nepoznal.Což je zvláštní.Dávala jsem to najevo až příliš okatě?Je tvůj odchod vážně jen moje vinna?Ani nevíš jak bych chtěla slyšet ještě pár tvých slov.Ale to se nestane že?Nevrátíš se aby si utřel moje slza,nemáš v plánu mně ještě někdy obejmout a říct slova která mně uklidní.Pak, ti jasně ukážu co se děje.Nevnímáš bolest když vidíš jak pláču?Proč jsi takový,bez slitování a schopnosti cítit žal?Chtěla bych konečně znát pravdu abych mněla klid.Klid v duši,mysli a především srdci.Další zbožné přání,jež nenabude platnosti.Kéž by to byla všechno jen noční můra.Ve chvíli kdyby mně sluneční paprsky probudily by bylo všechno zase krásné.Otočila bych se k tobě a věděla že jsi se mnou.Cítila bych teplo tvého těla blízko mého.Nikdo by nás nedokázal rozdělit.Navěky spolu…
Tak jsme to přece chtěly ne?Nebo jen já?Mněl si vždycky v plánu zlomit mi srdce?Ničí mně to.I když je tohle všechno dost jasné,proč tě stále miluju?Proč i když vím že je konec proč se s tím nedokážu vyrovnat a namísto spánku pro tebe pláču.Mněl bych to vzdát,já vím ale nejde to.Nemůžu to nechat jít.Všechny ty vzpomínky na vždy ukryté hluboko v paměti.Jak můžu zapomenout na naše společné dny na pláži,na snídaně které jsi pro mě vařil a přinášel do postele, na hamburgrový maratón který jsme uspořádaly na polštářové bitvy a noci v hřejivém obětí tvé náruče.Na zvuk tvého smíchu,všechno si pamatuju moc dobře a to je ještě horší než žít v nevědomí.Chtěla bych nový život,když už nemůžu mít tebe.Začít od znova.Ale to nejde viď?Ano,já vím ty my už neodpovíš na žádnou otázku.Vážně se ti tak hnusím?Co jsem tak strašného provedla?Říkal jsi,že jsem chladná,ale co jsi pak ty když mně necháš prosit tě o trochu lásky,o poslední obejmutí.Věř mi.Jsi horší,jsi bezcitný nemáš v sobě ani špetku porozumění.Raníš lidi kolem sebe a přitom ani nemrkneš a největší ironie tohoto světa je,že i přes to co děláš,to jak žiješ,přes chyby které stále a bezustání opakuješ tě miluju.Nechápu to.Kdyby to tak někdo dokázal objasnit.Kdokoliv.Nechápu jak si můžeš myslet,že se všechno vrátí tam kde to bylo předtím než jsme se potkaly.V ten den se všechno změnilo a tak jako tehdy už to nikdy nebude.Ani pro jednoho z nás.Nemůžu bez tebe žít,ale ty beze mě ano.Vím.I tak udělám něco,co ti život změní,ano nebude pak návratu ale jsem schopná tuhle oběť podstoupit.Řeknou hloupá dívka.Nejsem hloupá jen zamilovaná pokud to znamená to samé tak budiž.Dokážu přiznat chyby,ale ne porážku.To neustojím,já ani moje srdce.Přestává bít víš to?Ne…a je ti jedno.Ke svému cíly jdeš přes mrtvoly.Jen jedno mi slib…
Nezapomeň na mně…Nikdy…
Tiché,bolestí naplněné kroky.Bubnování kapek za okny.Odjištění zbraně.Zavrzání dveří.Poslední slova…
"Miluju tě..a to se nezmění..ani po smrti"poslední úsměv.Černé očí strachem vytřeštěné.Tiché povzdychnutí.Zkoušel ji zastavit,jakkoliv.Křičel,prosil na kolenou.Vzhlédl k ní a stále se jí snažil přesvědčit o tom,že její rozhodnutí je špatné.Nemohl.Její čokoládově hnědé milé oči se na něj upřely.Její porcelánově bílá dlaň se naposledy dotkla jeho tváře.Zavrzání podlahy,sklonění a nejkrásnější políbení.Dlouhé a upřímné.A nakonec…výstřel.Rozseknul vzduch jako ostří nože a zastavil dvě srdce.Jedno smrtí,druhé bolestí.
Krůpěje krve stékaly po ostrých rysech mužova obličej.Mísily se se slaným vodopádem.Sevřel ji v náruči a pozoroval její bezvládné tělo.Cítil vinnu,vinnu která mu drtí srdce.Na všechno bylo pozdě.Chce jít za ní.Ano chce,chce vidět její šťastný usměv.Musí.Roztřesené ruce uchopily zbraň.Přerývaný dech plný smutku ze ztráty.A druhá smrtonosná rána.Cákanec krve se objevily na stěně za dvěma těly.Dvěma srdci navždy spojenými.Ležely vedle sebe v karmínové tekutině a držely se za ruce.Pevně..Tak jako se milovaly.Vzdaly se života pro lásku,která nebyla naplněna.Každý dokáže něco obětovat.Je to jen na nás.Ano. Svět,city,život a hlavně láska je relativní.A všechno krásné musí jednou skončit.Tak to je bylo a bude…Bohužel.Než něco řekneš…skus si představit následky.Možná jen malá rotržka,možná rozchod a možná smrt…

In The End...Is Everyone Alone

25. února 2009 v 19:29 | Tokynka.chan xD |  Anime Oblázky

You really Let me Die...?

25. února 2009 v 15:51 | Tokynka.chan xD |  Naruto

Soul.kun *,,*

25. února 2009 v 9:55 | Tokynka.chan xD |  Anime Oblázky

Blind..Love..III.Part

24. února 2009 v 15:40 | Tokynka.chan xD |  Shounen ai povídky
Dálší část x)
A upozornuji,že ještě ne poslední x)
Sasodei.jpg Sasodei image by Demyx_Zexion
Nickelback-If everyone Cared
****
"Co s ním bude???!"
"Nezemře""Takže se uzdraví?!!"
"Nech mně domluvit,nezemře ale už nikdy nespatří denní světlo"
Deidara se snažil rozhlédnout aby dal vše jasně najevo,že je tu s nimi.Cítil teplo letního slunce na své kůži,příjemně hřálo jako horké prameny jejichž atmosféru a aroma tak miloval, byl schopen ho vnímat tak jasně jako ještě nikdy, ale nedokázal ho spatřit.Nechápal co se děje,poslední co si z osudného dne pamatoval bylo jak se hroutí Sasorimu do náruče a to jen podle lehce kořeněného vůně.Už tehdy ho obklopovala temnota,ale nebyl schopen říct proč.Výpadky v paměti ho znervózňovali.
Sasori hleděl do prázdných důlku po hvězdách jeho srdce.Mívaly modrou barvu a vždy ho rozesmály.Zářily v nich jiskřičky štěstí jako mihotavé plamínky ohně.Všechno ale zmizelo,vytratilo se do minulosti a zůstaly jen vzpomínky.Složil hlavu do dlaní a po tvářích mu bezútěšně stékaly proudy trpkých slz.Dával si to za vinnu,to co se blonďáčkovy stalo a možná i právem.
"Proč pláčeš?"zaznělo tiché šeptání místností páchnoucí dezinfekcí.
"Jak to??!Ty mně vidíš?"
"Ne…cítím jak stékají po tvé tváři,tiše šeptají,že tě něco trápí.Slyším,když se jednotlivé kapky dotknou podlahy a dřevo pod nimi zalká tichou,kterou sebou nesou.Ten zvuk.Plný bolesti a vinny.Řekni mi co tě trápí?Bolí to když vím,že pláčeš.Ani nevíš jak.
Sasori si slzy pohotově utřel lemem už tak vlhkého pláště.
"Proč mi nechceš prozradit co se děje?Čeho se bojíš.Chci to vědět.Nechci tvou tvář vidět zkřivenou bolestí.Je to pro mě horší než myslíš,než si dokážeš představit.
Rudé vlasy nasákle krví se vlnili v rytmu vzduchu,který otevřenými okny prudil dovnitř.Už nebyl teplý,nevoněl po květinách.Vznášel se v něm těžký pach bolesti ztráty a vinnou zlomeného srdce.
"Chyť mně za ruku.Prosím chci vědět že si tady,že si se mnou a nikam neodcházíš,že mně nechceš opustit.Slíbil si to přece.Pamatuji si tvá slova naprosto přesně."Nikdy neodejdu i kdyby se stalo cokoliv hrozného,vždycky tu pro tebe budu".Cítím tvoji vůni,ale nevidím tvou tvář.Řekni mi,proč??Čím to je,že tě cítím ale nejsem schopen poznat tvé obrysy.Čím to že všude kam pohlédnu je jen neprostupná temnota?Bude to tak..už na pořád?"Deidara slova říkal s láskou v hlase.S neutuchající a věčnou,která tu bude do té doby než ji někdo zlomí jedním správně mířeným slovem.Bál se toho dne.Dne kdy všechno ztratí,dne kdy nebude mít pro co žít.
Strastiplné myšlenky zahnal teplý dotyk dlaně.Hřál u srdce jako vysoké plameny ohně.Osvětloval blonďáčkovy cestu,přesto že nemohl spatřit to co chtěl jako by to cítil.Cítil nenávist i lásku.Žal i radost.Vinnu i touhu.Světlo a především tmu.
"Buď tu se mnou..až..až do konce"připadalo mu že smrt není daleko,že pro něj natahuje své dlouhé pařáty, bere mu štěstí.Zanechává po sobě jen pochyby a smutek.
"Nech toho..ty nezemřeš,zase bude všechno v pořádku a my budeme spolu.Tak jako před tím.Vezmu tě na místa kde si nikdy nebyl.Uvidíš"při posledním slovu už nedokázal další vodopády slz zastavit."Uvidíš rozkvétající přírodu,měsíčně světlo odrážející se od klidné hladiny jezera nám ukáže cestu.Vím přesně kde něco takového najdeme.Bude se ti..bude se nám tam líbit.Máš můj slib."
Deidara se šťastně pousmál."Kéž by Sasori,budu věřit na vždycky."Cítil jak mu člověk kterého miluje víc než vlastní život opatrně zvedá hlavu a věnuje mu polibek.Sladký smyslný plný touhy a vůně lásky.Krásnější než kdy před tím.Bylo to jako sen,sen o nekonečném štěstí,důvěře a vášni.Takový,který by podle představ neměl nikdy skončit.
Zvláštní bylo,že pro Sasoriho to bylo spíš jako nejhorší noční můra a nejhorší bylo vědět,že není možnost jak se z ní probudit.Položil Deidaru zpátky do postele a něžně mu vtiskl rty do vlasů.
"Hezky se vyspi hvězdo mého srdce,musíš nabrat síly.Zítra začne naše cesta"snažil se v hlase najít aspoň špetku víry.Jediné zrnko by mu na tváři mohlo vyloudit stejný usměv,jaký hrál na rtech které miloval.Okamžik ještě hleděl na kontury blonďáčkovy tváře než zaslechl jak tiše oddechuje v rytmu spánku.Odešel otevřeným dveřmi.V hlavě mněl nápad.Plán,který by Deidarovy zachránil vyhlídky na šťastný život.Život v záři slunce.
***
"Podej mi ruku.Táák a teď opatrně."
Deidara se hlasitě zasmál i přesto,že přes oči mněl tlustou vrstvu obvazů a dobře pochopil to co mu ostatní vysvětlily.To,že už nikdy neuvidí i přes to všechno byl šťastný.A to díky jednomu člověku,který splnil svůj slib.
"Řekni mi jak to vypadá"zaprosil tiše blonďáček.
Sasori se rozhlédl."Všechno je pod hustou pokrývkou jasně zářícího bělostného sněhu.Odráží světlo jako diamant.Celou cestu pokrývají vločky kam až oko dohlédne a když zafouká vítr poletují okolo jako sněhově bílý motýli unášení větrem jako smítka pampelišek.
Blonďáček si to všechno v duchu představoval a lehce se pousmál.Stiskl Sasoriho dlaň pokrytou teplou vlnou rukavice a podle paměti naleznul rty.Přejížděl je polštářky prstů a tiše při tom vzpomínal.Jeho doteky byly lehké,plné lásky a něhy.
Rudovlasý muž vzal jeho tvář do dlaní a po chvilce přitiskl svá ústa na nachové polštářky těch Deidarových.Tisknul si ho k sobě tak pevně jak jen to šlo.Navzájem se hřály jako přenosná kamínka.
"Tak bych to chtěl na pořád"zašeptal blonďáček a nasával vzduch který voněl lehce kořeněnou kolínskou která mu dodávala pocit bezpečí.
"Bude to ještě lepší"odpověděl klidně Sasori,protože právě v tuhle chvíli se rozhodl.Věděl,že to co udělá,bude správné.Prohlížel si každičkou číst Deidarova těla a zapisoval se je do paměti.Vlasy barvy zralého obilí,kůže jako porcelán tak křehká a okouzlující.Rty,které přímo vybízely k polibku.Dlouhému a vášnivému.
Uchopil ho za ruku a vedl jeho kroky dál.Dál zasněženou cestičkou vstříc šťastnému osudu,tedy aspoň pro jednoho z nich.Láska je hřála,tak že ani ledová vánice nemohla zmrazit jejich srdce,byly pro sebe stvoření.Jeden pro druhého.Chránily své city jako nejcennější poklad.Trpká,bolestí a špetkou radosti nasycená představa se stávala realitou.V ten okamžik si oba byly jistí svými city a tím,že se nikdy nezmění.Protože spolu drží a nebojí se přecházet překážky života,ale jen tehdy když jsou spolu.Jeden druhému dodává chuť žít.
***
"Jsi si tím vážně jistý?"padla poslední otázka.
"Ano,jsem tak jako ještě ničím.Za chyby se platí a já jsem připraven tomu čelit"odvětil Sasori a otočil hlavu k blonďáčkově spícímu tělu,které bylo uloženo na posteli kousek od něj.
"A co uděláš potom?"
"To nech na mně.Vím přesně co pro něj chci.Provedu to tak,aby se už nikdy nemusel trápit"zašeptal jako odpověď rudovlasý muž,který si teď už byl naprosto jistý.Nic nemohlo změnit jeho skálopevné rozhodnutí.Ani fakta,kterými ho doktoři krmily.
"Pak tedy"zašeptal doktor a položil Sasorimu na úsměvem zalitou tvář masku vydechující s rajský plyn,který mu za okamžik ukáže cestu do temnoty.Do temnoty,která bude provázet zbytek jeho života.Průvodce světem.
On si ještě užíval posledních okamžiků,kdy mohl pozorovat rysy tváře jež miluje.Té za kterou položí život. A o to víc byl pečlivější,protože věděl,že je to na posledy na posledy co ji spatří.Možná ještě někdy ucítí jeho sladkou vůni ale nikdy to nebude jako před tím.V srdci bude stále mít jen jeho a proto bude nutné ho ranit.Věděl to,ale zároveň mu bylo jasné,že za nějaký čas najde Deidara někoho nového s kým si utvoří nové šťastné vzpomínky a potom bude mít i Sasori konečně radost.Jeho víčka se pomalu zavírala a poslední pohled věnoval blonďáčkovým rtům.Jeho ústa se pomalu otevírala v rytmu neutuchajících slov,která budou stále nevyřčená v jeho srdci hřát jako plamen lásky.
"Miluju tě"
Jeho rudé oči zmizely za temnou oponou a celé okolí zalila noc.Věčná noc,taková která s příchodem rána nezmizí nýbrž zůstává na věky.
Doufám,že aspoň ještě jednou tě budu moci políbit.Poslední věc na kterou myslel byla tahle věta.Zbožné přání z hlouby srdce.

Tokynka si našla oblíbený Hetero pár x)

24. února 2009 v 13:45 | Tokynka.chan xD |  Anime Oblázky
SoulxMaky x)
Přednastavený článek n.2
*****
Love Is Like a Heaven But Hurts like Hell...
021.gif image by OttPopimg017.jpg image by OttPop101403.jpg image by OttPop091703.jpg image by OttPop091702.jpg image by OttPop1223708483463.jpg soul image by satoko-chan1223708641979.jpg soul image by satoko-chan1223801811388.jpg soul eater image by satoko-chanloversofdarkness.jpg Insane Lovers image by wolfwinterblack_258-