Září 2009

Carpe diem - Povídka první - Memento Mori II.Part

16. září 2009 v 22:34 | - Sushi//Toky - |  NeAnime Povídky
Název:I.povídka ze souboru hororových povídek Carpe Diem - Memento Mori*Pamatuj na smrt*
Žánr:Horor,Násilí,Psycho
Díly:I,II
Doprovodný song:Elfen Lied Soundtrack/Jouzai
Ps:Huhu,fajné psycho xD Básnička na konci je moje vlastní dílko :D
***

Naprosté ticho,jež mne obklopovalo jako inkoustově černá temnota,narušovaly jen zvuky vln,tříštících se o skály a měnících se v záplavu diamantově třpytivých kapek.Jako bych je téměř slyšel dopadat na zaprášená okna,posetá šmouhami.

Ťuk…ťuk..

Na okamžik připomínaly naléhavé klepání na dveře,člověka,jež prosí o slitování a útěchu.
Jedním prstem jsem přejel potrhaný obal papírového nositele všech,mých již téměř zaniklých vzpomínek.Tlustá vrstva špíny,jež se za ta dlouhá léta na notesu usadila,jen jako by dosvědčovala,že je lepší,vše nechat tam kde to je a raději jít dál.Jenže pokušení bylo větší.Bylo zajímavé,pročítat si zpětně slova,jež sem do stránek vryl,tak silně že i po desetiletí,byly stále zřetelně čitelná a doslova z nich sálala zlost a zoufalství,jako ve dnech,kdy jsem vše psával.
Teď jsem byl se svou minulostí smířený a stejně tak z nejistou budoucností.Naučil jsem se brát věci tak jak přicházejí.Za tu lhostejnost cokoliv měnit,jsem mohl vděčit svému otci.Dobrá,to možná nebylo nejspravedlivější,ale měl na tom velký podíl.
Tichý povzdech protrhl noční klid jako naostřený nůž.
Posadil jsem se na zem a zády se opřel o studenou zeď.Prsty jsem přejížděl po dřevěné podlaze a rozčeřoval usazeninu,jako hladinu moře.
Skryl jsem oči pod ztěžklými oči a zaposlouchal se do zvuků jež vydával sám zchátralý maják.
Jako by dům pod tíhou vší té bolesti,kterou byly zdi protkány zasténal.Na střechu dopadaly dešťové kapky.

Buch…Buch…Buch…

Zní jako krev,krev jež stéká po zjizveném těle a tichými rytmickými údery naráží do zašedlých kachliček v naší koupelně.Karmín,jež si svou barvou označuje cestičku přes bledé dlaně.Vše zaniká v posledním nádechu.
Na hedvábně jemném zápěstí,bez stopy po tepu,zasychají poslední kapky smrti..
Modré oči svůj bezvýrazný pohled upírají kamsi vzhůru,jako by vzhlížely k bohu.
Tak moc toužila po klidu až se pro něj vzdala jediného,co jí doopravdy patřilo,svého života.Snad se jí konečně dostalo odpočinku,snad nás pozoruje a hlídá naše kroky.
Nebo,je možná tam kde jsme ji nechaly.Zakopaná vedle domu,vedle záhonu s hráškem.
Pamatuji si,že rty měla lehce pootevřená,když jí do nich napadala hlína,kterou otec přihazoval zrezivělou lopatou do provizorního hrobu.Snad chtěla ještě vyslovit slova omluvy,či poslední obvinění.Avšak otec ji umlčel,tak jako vždy.Ať byla živá či mrtvá.Ani svou smrtí si nezajistila svobodu.

Buch…Buch…Buch..

Možná,že to není její krev,možná je to ta má.Něco mi říká,že brzy zemřu.Proč ten zvláštní pocit?Proč se mi před očima míhají obrazy,mých vnitřností vyvržených na kamenné schodiště.Vidím nehybnou tvář s pohledem mrtvé kočky,pohozené v zelené popelnici společnosti OZO.
.....
Polil mě studený pot,stékal mi v drobných kapkách po spáncích.Ledové úponky strachu,se mi obmotávaly okolo srdce a já pociťoval úzkost tak skličující,že mě napadaly myšlenky toho nejhoršího kalibru.Moje mysl byla poblouzněna touhou po zabíjení.Chtěl jsem vidět umírat.Bylo to jako abstinenční příznaky,zvedal se mi žaludek,točila hlava a srdce bušilo,jako kostelní zvon.Nedokázal jsem se toho zbavit,zachvátila mě panika.Copak jsem se úplně pomátnul?Vzrušovalo mě pomyšlení na kaluže krve,mozek rozstříknutí po stěně,kosti vyrvané z kloubu a visící k zemi jako nehybné,purpurové pahýlky.
Jako bych ve svém nitru sváděl podivný boj.

Pověz mi,koho nenávidíš?Komu bys chtěl prohnat lebkou kulku?Či krev toužíš smývat ze svých dlaní?
Nikdo takový není,nejsem vrah!
Ale ano jsi.Vím jak moc chceš zabíjet.A je to naprosto pochopitelné.Ten pocit moci a nadvlády ti nikdo nesmí odepírat.
Sakra dej mi pokoj,takhle mluvit nesmíš!
A kdo mi v tom zabrání?Jsme jedno tělo,jedna temná duše plná zloby.Nech mě tě ovládat a pocítíš na vlastní kůži,tu radost ze smrti jiných.
Ne... ne... Bože můj,co se to děje?
Myslím,že se obracíš na špatnou stranu.
Kdo jsi?Proč se tohle děje?
Já jsem ty,copak to nechápeš?Jsi vyvolený,musíš zničit ty kdo ti ublížily.Ty bezvěrce.
Jsi blázen..
Nestarej se o cizí třísku,když sám máš trám
Drž hubu!Drž hubu! Drž hubu!
Prozatím...jednou..to budu já kdo vyhraje..a umlčí tak tvoje svědomí i pocit vinny...

Tělem mi zmítala křeč,měl jsem pocit,že se mi kdosi snaží vyrvat z břišní dutiny střeva.Zesláblýma rukama jsem se zapřel o podlahu a málem se zadusil zvratky,jež sem vydávil a které mi pozvolna stékaly po bradě.V ústech jsem cítil odpornou pachuť a do očí mi vhrkly slané slzy.
V bolestech jsem se svalil na zem,tričko nasáklé napůl stráveným obsahem žaludku.Nedokázal jsem se udržet v realitě,před očima se mi rozlila temnota,jako černá řeka a já se v ní pozvolna utápěl.Bezvědomí na sebe nenechalo dlouho čekat.

Tiše se smál,
Když nože si brousil.
Ó ano,šel z něj strach..
Každou noc sen se mu zdál,
V němž rodinu svou rdousil.
On miloval smrti pach..

Tiše se smál,
Když vraždu zakusil.
Avšak on nebyl vrah...


Carpe diem - Povídka první - Memento Mori

15. září 2009 v 15:52 | - Sushi//Toky - |  NeAnime Povídky
Název:I.povídka ze souboru hororových povídek Carpe Diem - Memento Mori*Pamatuj na smrt*
Žánr:Horor,Násilí
Díly:I,
Doprovodný song:David Lanz/Nocturne *Doporučuju xD*
Ps:Budte schovívavý :D ete nevím co z toho vyleze :D
***
***
Stmívalo se,obloha bledla jako stránky zašlých knih a slabě zářící slunce,obklopené červánky předávalo vládu noci.Chladný podzimní větřík jež voněl po dešti proháněl okolo kmenů stromů poslední zelené,břízové listí.Zetlelé větve se skláněly k zemi pod tíhou shnilého ovoce,jakoby se ukládaly k dlouhému zimnímu spánku.Nadýchané chmýří pampelišek unášené vánkem poletovalo vzduchem směrem k zašedlým dřeveným chatičkám za vysokou stěnou z pálených cihel.Tu a tam se v prachu u cesty dala rozpoznat lidská stopa.Tu a tam jsem nacházel na stéblech zažloutlé trávy kapičky purpurové krve.A někdy dokonce tu a tam člověk objevil fragmenty kostí.Zda lidských či zvířecích jsem se neodvážil odhadovat.Nad vesnicí se vznášelo hejno vran s křidly černými jako dehet.Z vysokých komínů stoupala oblaka hustého mlžného kouře jež naznačovaly,že i přes všechno tu stále někdo žije.Mosazná vstupní brána zasazená do hrazení osady byla otevřená,jako by přímo vybízela ke vstupu.Jen blázen by se dovnitř hnal.A já nikdy neřekl,že jím nejsem.Slyšel jsem kdesi z dály narážet mořské vlny na ostré hrany útesů.Vůně soli mne zaštípala v nose.Stáda vyhublých ovcí s chomáči něčeho podivně barevného,jež připomínalo šedou kůru mozkovou namísto vlny,se pásla na zbytcích zeleně.Pokrčil jsem rameny a s nostalgickým úsměvem překročil hranice,dělící normální svět od této reality. Středem čtvercového náměstí,jež dominovalo celé vesnici,byl dva metry vysoký,morový sloup vytesaný z kamene.Při bližším zkoumaní jsem rozeznal několik postav s perutěmi,pravděpodobně mužského pohlaví -přes vrstvu racčího trusu jsem si nebyl na sto procent jistý.Okřídlení pánové držely v rukou obrovské kopí a mířily jím na rozesmátého rohatce naproti nim.Ďábelský úsměv se mu táhl od ucha k uchu a každému jinému člověku by naháněl husí kůži,neboť působil vcelku realisticky.Já se nad tím vyobrazením jen cynicky ušklíbl.Celá socha měla zobrazovat boj s černou smrtí,který místní osadníci kdysi prohráli na plné čáře.Na mramorové cedulce byl neodborně vytesaný letopočet 1349 a pod ním kdosi naškrábal jména všech,kteří moru podlehly.Bylo jich okolo dvou set.Přímo na mne dýchala ta atmosféra dávných časů.Jo je skvělé být zase doma.Pomyslel jsem si v duchu s lehkým náznakem ironie.Nic se nezměnilo,možná jen působily staré dřevěné domečky ještě křehčí než před léty.Nebo z rozbořených staveb vypadlo o jednu cihlu víc.Kdo si to má všechno pamatovat.Následoval jsem svůj instinkt a zašedlé vzpomínky dětství a vydal se napříč náměstím k hostinci,v jehož oknech se svítilo.Otevřel rozvrzané dveře a vstoupil do spoře osvětlené místnosti.Pohledy všech se ke mně pozvolna obrátily.
"Koukejte chlapy kdo se vrátil"ozval se od barové stoličky muž,s podobnými rysy ve tváři,jako byly ty mé.Úzké bezkrevné rty stáhl do pevné linky.
"Návrat marnotratného syna"myslel jsem,že se tím trochu prolomí ledy,ale moje poznámka vyvolala v místnosti jen sborové nespokojené mumlání.Až potom mi došlo,že to asi nebyl nejlepší výběr,když jsem přijel na otcův pohřeb.
Vypadalo to,že se v hostinci shromáždila celá vesnice.Tedy to co z ní zbylo.Všichni byly v černých kvádrech.Připadal jsem si,že tak trochu nezapadám,neboť jsem měl na sobě obyčejné vytahané džíny a seprané tričko,ale tak to bylo vždycky,takže jsem se tomu pocitu ani nebránil.
Nastalo trapné ticho.Přešlapoval jsem na místě a v duchu uvažoval,že vezmu nohy na ramena.
"Klidně si uteč"promluvil bratr tichý,monotónním hlasem.Stejný jako jsem si ho pamatoval. "Vždycky to tak děláš ne?Namísto toho abys problémy řešil,zdrhneš od nich někam hodně daleko.Stejně jako po matčině smrti.."obrátil jsem k němu hlavu a s lehkým,tak nějak nad věc povzneseným výrazem jsem se usmál.
"Co bys taky čekal od černé ovce naší rodiny?"prohodil jsem s klidem.Mohl už dávno vědět,že snažit se mě vykolejit je jako sázet stromy na beton.Úplně nesmyslné.
"Proč si přišel?"zeptal se mě,v očích čirou nenávist.Vypadalo to,že zbytek osazenstva se do naší debaty raději nezapojuje.Staly se z nich jen tiší posluchači.
"I přes všechno co se stalo,to byl můj otec"Bratr jako by mou odpověď neslyšel.
"Pohřeb je zítra Jacku,za rozbřesku na náměstí.Noc si strav kde chceš"oznámil mi tónem,jež jsem nedokázal zařadit.Otočil jsem se na podpatku a docela rád,že rozhovor skončil vypochodoval z hospůdky ven.Vážně se nic nezměnilo,Derek,můj sourozenec,byl stále tím kým kdysi.Obrovská hora svalů,jež otce tupě pronásledovala kamkoliv se hnul.Byl jeho dokonalou kopii,pokud to tak můžu říct.Vždycky tvrdily,že já jsem spíš po matce.Upřímně nechápu jak s tátou mohla vydržet,nejednou mě napadlo,že se zabila kvůli němu.Ale většinou jsem ty myšlenky zase zahnal,nebylo dobré vytahovat kostlivce naší rodiny ze skříně moc často.Obešel jsem mramorový památník širokým obloukem a mířil přes vstupní bránu ven z vesnice.Neplánoval jsem utéct,jen jsem šel tam kam vždy když mne vyhnaly z domova.Všechna ta nepřátelská atmosféra ve mně vzbuzovala vzpomínky.Což bylo kapku depresivní.
Od míst kde útesy končily a prudce se svažovaly po bílých skalách až k smrtelné propasti plné chomáčků vln se ozývalo žalostné mečení.Zvířata obklopovala temnota hustá a dravá jako černá,divoká řeka a oni se v ní dusily strachem.
Ovce mi na tomhle místě vždy naháněly strach.Už když jsem byl dítě,vyhýbal jsem se jim jako čert kříži.Ale deset let nepřítomnosti zapříčinilo,nejen že jsem se už nebál,ale byly mi úplně volné.Nevšiml jsem si jiskřivě žlutých očí,které na mě ze tmy zlověstně zářily.A i kdybych je zaregistroval,přikládal bych to za vinu vedlejším účinkům antidepresiv.
Je v podstatě nemožné tady vyrůstat a další život přežít bez lékařské dopomoci v podobě drobných pilulek.Špičkou jsem si odkopával z prašné cesty kamínky a v lehké letargii naslouchal zpěvu moře.Pohlédl jsem do dály a konečně spatřil mohutné,stinné obrysy majáku.V době mého dospívání,byl už nefunkční,myslím že jeho strážce se upil k smrti lacinou vodkou,ale stále jsem si mlhavě pamatoval kotouč světla,jež měl navigovat lodě aby nevrazily do útesů.
Táta říkal,že svět prostě jen přišel o dalšího alkoholika a stejně neměl rodinu,což znamená že nebude nikomu nebude chybět.Když jsem mu -podle něj drze- oznámil,že jsem tam pár dní před strážcovou smrtí viděl malou holčičku.Poslal mě spát bez večeře.Naprosto přesně si ji ještě dnes pamatuji.Dlouhé hnědé vlasy měla stažené rudou stuhou,tvář bledou jako by jí bylo zle a hluboké tmavě modré oči,z nichž čišela bolest.Černé šaty na koncích potrhané jako by je někdo rozstříhal nůžkami ji volně vlály okolo vyhublého těla.Moře za ní zuřilo,obrovské vlny narážely do skal a kapky vody létaly do všech stran jako krev z proseknuté krční tepny.Na několik okamžiků si mě prohlížela,snad nad něčím přemýšlela,zimou zmodralá ústa se jí zkřivila v křečovitém úsměvu.Jakmile jsem udělal krok v před,zmizela v útrobách majáku.
I přesto všechno,co jsem na tom místě spatřil,nikdy jsem tam nepřestal spávat.Prostory věže mi dávaly pocítit bezpečí a volnost,jichž se mi doma nedostávalo.
Ještě hluboce zabrán do vzpomínek jsem sešel po písčité cestičce na kamenné prostranství jemuž vévodil můj pověký úkryt.Dlaní jsem se dotkl chladných železných dveří a po vynaložení větší síly,než bývalo potřeba se přede mnou otevřely.Stěny zašedly a téměř zčernaly,omítka po drobných kouscích spadala na zem,kde se kupila v hromadu prachu.Celá vstupní část páchla zatuchlinou,plísní,močí a špetku snad i alkoholem.Stoupal jsem po rozdrolených zbytcích schodů vstříc tak říkaje své minulosti.Stáčely se vzhůru jako klubka hadů,jako se prolínaly mé vzpomínky.Pohledem jsem zabloudil ke kupě rozlámaných cihel.Pro mě tahle stavba symbolizovala celý život.
Obrázek rozhledny tak jak jsem jí opustil jsem měl vryt kdesi hluboko v paměti,nic moc se zde nezměnilo.Rozvrzaná stolička na níž jsem sedával byla bůhví kde,zbylo jen pár třísek.Rozvážnými kroky jsem došel do středu místnosti,těsně vedle obrovského,nefunkčního reflektoru jsem se sehnul a vyndal z podlahy několik červotoči rozežraných prken.Pod nim se za vrstvami prachu nacházel můj poznámkový blog.Sevřel jsem ho mezi prsty a ze zadní kapsy vytáhnul baterku.Vzpomínky na mne přitom utočily jako hejno hladových racků.

(Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná)