Duben 2010

How to save a life I.Part

27. dubna 2010 v 22:06 | Toky Balboa :D |  NeAnime Povídky
Název:How to save a life?(Jak zachránit život)
Podnázev kapitoly:Hero and Victim (Hrdina a oběť)
Žánr:Drama,11.9.2001,Romantika
Věnováno:Ziky..a Toyuš
Hudba:Rachel's song/Vangelis

11.září 2009

Dva velikáni bortící se k zemi.Obři padající si navzájem do náručí.V několika sekundách bylo vše pryč.Kusy těžkého kovu dopadající na chodník mezi stovky lidí,jež hledí vzhůru vstříc pohromě.Za všechny své činy teď budeme pykat.
Jako kostky domina se k nám,obyčejným smrtelníkům,řítí varování.
Zděšený křik,neutišitelný pláč,prosby a poslední modlitby.
Zdálo se mu,že slyší sirénu.Co když je to však jen zvuk v jeho hlavě.Hučení v prasklé lebce.Nemohl dýchat,plíce měl plné šedého prachu.Cítil obrovský tlak na hrudníku,kus železné traverzy ho přimáčkl k zemi.Slabý,nepatrný paprsek slunce se mezi troskami dostal až k němu,hřál mu chladnou tvář,jako teplá dlaň.Dotek něhy.Záchvěv života v torzu tragédie.
Svět není spravedlivý,ale takový,si ho lidé stvořily sami.I člověk,jež má své sny,fantazie touhy a plány může umřít.Stejně tak stvoření beze všeho,s poslední cigaretou ve rtech,s prázdnou peněženkou i hlavou.
Přeji si žít,přeji si znovu spatřit svou rodinu,své přátelé i nepřátelé.Chci cítit vůni spadaného listí na podzim,lehnout si mezi stébla trávy před naším domem,číst knihy a dotýkat se zažloutlých stran…nemohu odejít…ne teď!

Hero

Ze všech stran se proti němu tlačily davy.Nespočet zoufalých lidí,co se hnaly k sanitkám,v naději,že na jednom z lehátek najdou ty,kteří jsou jim nejdražší.Živé a nezraněné.S plamínkem života v očích.
Bože,dej mu sílu.Ať vytrvá.Ať neztrácí naději.
Když kráčel vstříc hrůze,mezi jeho chodidly se jako miniaturní spirály točil prach a vůně krve.
Odhodil několik kamenů a nahlédl do průrvy.Do tmy a nekonečné prázdnoty.
"Haló"jeho hlas v propasti rezonoval.Zazněl,hlasitý a vrtkavý jako špatně zahraný tón houslí.
Zdálo se mu že ze zdola zaslechl téměř nepatrný zvuk.Má povinnost okamžitě přivolat policii.Byl přece jenom dobrovolník.Policista na nucené "dovolené" .
Věděl,že dole někdo je.Že na něj čeká a potřebuje pomoc.
"Vydržte!"vykřikl ztěžka a zakašlal.Těžký vzduch mu vjel do plic jako dýka.
Rozběhl se k vozům jež zatarasily cestu.Lidé do něj vrážely a strkaly ho pryč od největší skupiny hasičů.
"Sakra pusťte mě!Je tam uvěznění člověk!"nikdo ho neposlouchal.Když se nakonec rozhlédl,stál na konci ulice.Před ním jen zbytky mrakodrapů,které už přes několik minut nedosahují až k nebi.Vytáhl vysílačku,co dostaly pro případ nouze.Dokázal svým bývalým kolegům neurčitě popsat,kde se asi nachází ten zraněný člověk.
"Končím"zahlásil nejistě.Vítr mu cuchal blonďaté vlasy.Cítil jak mu naráží do tváří jako přívalové vlny.Co mám teď dělat?
Udiveně sebou trhl když za sebou uslyšel duté prasknutí a slabý výkřik.

Victim

Z oči se mu řinuly slzy a smývaly špínu z líce.Kov mu při sesuvu rozdrtil dvě žebra a on přestával dýchat.Ani bolest už téměř necítil,natolik byla intenzivní.
Už ho netrap!
Snažil se pohnout prsty.Nemohl.Stejně tak zbytkem těla.
Na tváři se mu objevil smířený úsměv.
Měl jsem žít,dokud jsem mohl.Teď je již pozdě litovat nevyřčených slov,tužeb jež se nestaly skutečností a lásek,které se nenaplnily.Doufám,že tam nahoře na mne čeká něco lepšího.Pokud je tohle můj osud,musím ho přijmout.Veď mě.Ke světlu!
Slunce..nekonečná zář protínající temnotu.
Bledá dlaň dotýkající se pramínku jeho havraních kadeří.Čísi horký,uklidňující dech,vonící po vanilce.
Smrt je hezčí,než jsem si kdy myslel…
"Díky.."zašeptal vstříc jasu.

Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.
                                                                                                          Immanuel Kant

Rváčka II.Part

6. dubna 2010 v 16:58 | Toky Balboa :D |  NeAnime Povídky
Název:Rváčka
Žánr:Lidské drama
Upozornění:Mírně depresivní
Song:Akira Yamaoka/Room of angel
Ps:Tahle část je pro Naddi,protože jsem jí to slíbila :)


Doširoka otevřené oči hleděly přímo před sebe,do nekonečné temnoty a naslouchaly měkkým krokům,jež se ozývaly ze všech stran.Přesto,že neviděla přibližující se stěny,cítila na kůži chlad každého ze stovek kamenných kvádrů,jež tvořily její stále se zmenšující vězení.
Pak,jako by se najednou kdosi smiloval,místnost odhalil slábnoucí kužel žlutého světla.Nedokázala určit odkud záře přichází a na okamžik si přála aby se tma vrátila.Někdy je lepší nevidět,co na nás čeká.
Její kolena již nebyla schopna unést tíhu těla.Musela se zapřít o stěnu,ledovou jako tváře bledých,rozkládajících se mrtvol.Zachvěla se.
Po jejích bocích stály dva chlapci.Prazvláštně se kývaly ze strany na stranu a jejich oči se stáčely ke stropu.Neznala je,nevěděla kdo jsou a ani odkud přišli.Zda byly živí,či to byla jen torza lidí,ztracená v nekonečném vesmíru.Klopýtaly v bludných kruzích,znovu a znovu se pokoušely najít svou duši.
Naklonili bezvýrazné tváře na stranu a přinutili ji tak pohlédnout kupředu.
Jako by pročítala stránky bible.Její chodidlo spočívalo na jednom z tlejících kořenů zkroucené třešně.Nenesla již plody.Vyrůstala z pevné země jako mrakodrap.Tyčila se do výše stropu a své pokroucené větve obracela k peklu.
Cosi zaslechla.Zorničky se jí strachy zúžily.Cítila jak jí drkotají zuby,rty měla odkrvené,pálily jí jako čerstvě vycejchované značky na nedotčené kůži.
Z pod kůry se počali vynořovat stíny.Tiše syčely,snad jí bezeslovně sdělovaly svá poselství.
Věděla že musí kráčet dopředu.Vyjít vstříc potemnělé chodbě,jež vedla kamsi do neznáma.Do nicoty a beznaděje.Do života.
Nechala se vést,ať už to bylo kamkoliv,neměla na vybranou.Co může ztratit?

"Víš co člověk jako jediný může?Smát se a plakat.A víš co taky jako jediný ví?Že musí zemřít.Jako protijed mu byla dána představivost.Kámen je skutečný.Rostlina taky.Stejně i zvíře.Nevědí,že musí zemřít.Člověk to ví.Povznes se,duše.Leť!Nevzlykej ty legální vrahu."
Erich Maria Remarque

Říká se,že cesta do pekla,je dlážděna touhou po vědění.Ona chtěla znát celý svět.Toužila poznat,co pro ni osud nachystal.Jaké zkoušky je ještě nucena podstoupit.
Kráčela ruku v ruce s ďáblem.Či s bohem snad?
Cítila pod podrážkami bot stupínky schodů.Nahlédla přes zábradlí.Temnota,prázdno.
Rozhodla se sejít až dolů,spatřit co nikdo jiný.S jistotou jí vlastní se vydala na trať do neznáma..Netušila proč se vůbec pouští do tohoto rizika.
Když obrátila pohled ke svým dlaním,zdály se jí jiné.Kůže jako by s každým krokem stárla a uvadala.Vrásčitá, jako ruce člověka na konci života,jež sedává u oken a v jehož očích se odráží moudrost a zkušenosti.Rady,jež ostatní přehlížejí.
Šla dál,nezastavila se,nemohla,nechtěla..
Zapraskání skla.
Její tvář se rozpadala jako zrcadlo.Tříštila se o žulu,odrážela poslední kousky dívčiny existence.Vyděšené oči z podlahy pozorovaly zbytek sesouvajícího se těla.Jako vitrína po srážce s dlažební kostkou.Kdosi jí ukradl život.Lupič dechu.

Teď nám již zbývá,jen poslední sbohem dát.Ten kdo nemusí se ptát,vždy odejde první.

Kapky potu,slané a vlhké,ulpěly na popraskaných rtech.Pachuť strachu,spouštějící se hrdlem.Opravdový svět se kolem ní začal tvarovat a vybarvovat.Rozhlédla se,byl to jen sen..jen pouhý děsivý sen.Vyschlá ústa se zkřivily v unavený úsměv.Probudila se do nového dne.Byl stejný jako ten včerejší.
Za oknem se pod oparem smogu rýsovalo město.Se svými příběhy,tajemstvími a životy.S lidmi jež postávají na rozích a pokuřují, s právníky jež spěchají do soudních síní a s ní.Další osud,další tlukoucí srdce.
Pozorovala odraz v zrcadle,modřiny bledly a škrábance mizely.Za pár dní už bude dost zdravá na další zápas.
Z mysli se jí vynořil nápad.Mohla by začít studovat.Opravdovou střední školu.I když,změnilo by to něco?A vzaly by jí vůbec.S pomláceným obličejem a rozdrcenými klouby.
Zakroutila pozvolna hlavou.Prozatím ne,ale někdy v budoucnu,možná..kdo ví.
Tiše zívla a odešla do kuchyně.Teplo a vůně sálající z hrnečku s čajem jí dodala energii.Usrkla a spokojeně vydechla.Okamžik klidu,okamžik..za který není nutno bojovat.

Obrazy minulosti,fotografie smíchu.I ty mohou proměnit, laskavost v pýchu.

Poblikávající žárovka vrhala stíny na dívčinu bledou tvář.
"Máme pro tebe nabídku Blair.Je to něco většího než normálně.Samozřejmě také lépe placené"bylo jasné,že člověku,jemuž vemlouvavý hlas patřil šlo jen o výdělek.Ale ukažte mi někoho,kdo to vnímá jinak.
"Pustíte mě do arény?"věděla co to znamená.Chtějí se jí zbavit.Pošlou ji na smrt.
"Ne tak docela.Bude to něco jako hlavní boj.Jen ti nejlepší a za nejvyšší možnou cenu má milá.Pečlivě to zvaž.Ty peníze by se tobě a tvému otci hodily.To víš stejně dobře jako já."
"Můžete říct rovnou,že prostě jen chcete aby někdo nepřežil.Chcete vidět krev"věděla že se to stane,vyhrála už moc.
"My ne Blair,to lidé.Já a ty,jsme ti co jim to dopřávají."spiklenecky se pousmál. "Je to záslužná práce,bavíme obecenstvo a- "
"A ty si od ostatních necháváš rozbíjet hubu?To jste chtěl říci"zavrčela podrážděně.Věděla,že to co říká je pravda a že na to stejně kývne,ale co jí brání trochu ho podusit.
"Nebuď nevrlá."zamračil se a nakrčil husté obočí,vypadal spíš směšně než děsivě.Buclaté tvář si otíral hedvábným kapesníčkem.Potil se.V jeho úděsně přiléhavém obleku od Armaniho mu bylo horko. "Stejně ti nic jiného nezbývá."uhodil zatnutou pěstí s krátkými prsty - jež se podobaly buřtíkům- do stolu. "Už by jsi to měla vědět.Patříš do ulic,do ringů a arén!"vyjekl a trhl hlavou do předu.Připomínal jí obrovského krocana.
"A vy by jste se neměl tak zlobit."pousmála se "Aby vás netrefil šlak"
Zvedla se ze židle. "Ozvu se vám."zavrněla a vyšla ven.
Než se za ní zaklaply těžké dveře,slyšela křik a výhružky.To nebylo nic neobvyklého.Věděla že pan "Armani" je jen pes,který štěká ale nekouše.